Hadas Yaron: Nejčastěji hraju, nepřekvapivě, Židovky

Hrát jste začala jako dítě. Kolik vám bylo?

Asi dvanáct. Dostala jsem tehdy menší roli a trvalo dlouho, než mě herectví začalo živit, přestože jsem první velký film natočila v šestnácti (Slepota, 2006, byla k vidění i na MFF KV – pozn. red.). Herečkou jsem ale vážně chtěla být odmala, zatím toho nelituju. Díky práci se dostávám i do světa. Jak vidíte, potkáváme se v Praze. Jinak žiju v Tel Avivu a za prací do ciziny pravidelně dojíždím.

Nelákalo vás, i vzhledem k bezpečnostní situaci, žít mimo Izrael?

Tahle rozhodnutí jsou zdánlivě rychlá. Přinášejí ale s sebou dlouhodobé dopady. Musela bych žít venku, mimo vlast. Což nechci. Ani když natáčím venku, před časem jsem takhle strávila sedm měsíců v Rumunsku, nejsem od přátel, rodiny daleko (natáčení úspěšného seriálu Měli jsme štěstí, 2024, dostupný i na Disney+ – pozn. red.). Hodně s nimi telefonuju po zoomu i jinak. Musím s nimi být v kontaktu, jsem na to zvyklá. A je hezké, že to v současnosti jde.

Zmiňujete zahraniční produkce. Jakou vám tam nejčastěji dávají roli?

(Smích) Židovky, nepřekvapivě. Teď mluvím hlavně o amerických produkcích. V evropských to tak striktní nemívám, ale vzhledem k tomu, že mám v cizích jazycích přízvuk, hrávám cizinky. Stalo se mi to například naposledy v Itálii… Beru to tak, jak to je. I když každá izraelská herečka určitě sní o tom, že prorazí v cizině, aniž by pak hrála role Židovek a cizinek.

Ty české na tom nejsou asi jinak. Také často hrají Rusky, Ukrajinky… Ale řekněte mi něco k vašemu příjmení Yaron. Odkud přišli vaši předci do Izraele?

Z daleka, je k tomu krásný příběh, který ráda vyprávím. Děda se narodil na rusko-čínských hranicích a do 29 let tam taky žil, lépe řečeno, žil v Číně. Jméno měl ale typicky ruské. Do Izraele pak přišel po válce. V době, kdy bylo běžné si měnit původní jména na nová, hebrejská. Říkali mu: Vyber si nějaké. Jenže on stále nevěděl.

A jednou, když seděl na pláži, ho to napadlo. Za ním stálo kino, jmenovalo se Yaron. Líbilo se mu, jak jeho název zní, jak se vyslovuje. Změnil to na úřadech ze dne na den. Tak jsme Yaronovi, už několikátou generaci.

Znamená to něco?

Pro mě je to jméno. Významem se ovšem pojí ke zpěvu, společné radosti…

To se k vám hodí. Jste první herečka v rodině?

Tohle je pro Izraelce vždy těžká otázka, protože naše kořeny jsou různě po světě, byly násilně potrhané. Obě mé babičky holocaust přežily, přímo je zasáhl. Tyhle výlety do minulosti jsou vždy zajímavé… Co ale vím, dědečkova sestra, která emigrovala z Číny pro změnu do Ameriky, v mládí velmi ráda hrála. Snažila se herečkou stát.

Nejen židovské prostředí je spojeno s různou intenzitou víry. Vás nedávno proslavil americký historický seriál Měli jsme štěstí – o holocaustu –, ale již dříve také role ve filmu Vyplnit prázdnotu (2012) z prostředí ortodoxních Židů. Umožnily vám tyto projekty lépe pochopit tuto poměrně uzavřenou komunitu?

Snažila jsem se o to. Lehké to ovšem není ani pro Izraelku, jako jsem já. Ač žiju v Izraeli, vyrůstala jsem ve velmi odlišném prostředí, než je to ortodoxní… Řekněte mi, kolik Židů žije v Praze?

Zhruba tři tisíce. Ale jejich potomků je asi šestkrát více, jen se k víře spíš nehlásí. Nicméně Češi jsou považováni za největší světové ateisty.

Vidíte. Tohle by vám nikdo o Izraelcích rozhodně neřekl. Víra je pevnou součástí naší společnosti. Asi vám nemusím vysvětlovat, že pro ty, kteří v ní nevyrůstají od rána do večera, to nemusí být nutně to, co oceňují. Já sama jsem nevěřící, protože naše rodina to tak má.

Přesto se musíte snažit porozumět i těm, kteří mají víru jako nejvyšší hodnotu. Jinak by Izrael nefungoval. Tenhle mix jsem tedy dala i do role Shiry ve snímku Vyplnit prázdnotu (na MFF v Benátkách za ni v roce 2012 získala cenu Coppa Volpi pro nejlepší herečku – pozn. red.).

Musela jsem se kvůli ní ale naučit spoustu tradic, zvyků, které mi poté byly užitečné v seriálu Shtisel (2013, k vidění na Netflixu – pozn. red.).

Prozradíte mi nějaké?

Zapadají do děje snímku. Moje postava je nucena do sňatku rodinou, s mužem, kterého předtím viděla jen jednou. Hledá v sobě lásku, city, zároveň se musí zorientovat v pro ni neznámém prostředí. I já jsem to musela udělat.

Musela jsem se například naučit, jak mám políbit mezuzu (krabička s kusem tóry – pozn. red.) při vstupu do dveří… Všechny tyto tradice vám svět otevřou, prozradí vám zároveň, mimo jiné, odkud rodiny pocházejí.

Tohle však není jediný film s podobným tématem, který ve světě uspěl. Kde je jejich klíč k úspěchu? Zhlédla jsem nedávno třeba seriál Netflixu Neortodoxní (2020) o amerických Židech…

A co mu říkáte?

Byla jsem pozorovatelkou světa, který u nás byl před staletími. Ale jak jsem říkala. Češi to mají s vírou zkrátka jinak. I díky tomu máme všeobecné volební právo přes sto let.

Tohle vám závidím… Ale ještě k těm seriálům o Izraeli, izraelských tématech, k vaší otázce. Odpověď na ni je jasná: protože Fauda (2015, tvůrci Lior Raz, Avi Issacharoff – pozn. red.). Seriál měl čtyři série. Světu nabídl vhled do něčeho, o čem tak nějak tušil, ovšem zblízka neznal. Rozhodně není černobílý.

K faktům, realitě se přidal vynikající scénář, herecké výkony. V tomhle jsou izraelští tvůrci zkrátka dobří… Ale aby to zase nevypadalo, že žijeme jen takhle. Máme samozřejmě své radosti. Do Prahy jsem přijela s krátkým filmem, popisuje problém dvou kamarádek a jednoho lakování nehtů. Jmenuje se Francouzská (2024).

Vítaná změna?

Je, i když vznikal často za sirén, varujících, že se blíží rakety. Už když jsem k němu četla scénář, byla jsem nadšená. Chyběly v něm zmínky o politice, kulturních střetech… Byly tam jen dvě ženy, nehty a velmi vypjaté emoce.

Jak je těžké na podobný film v Izraeli sehnat peníze?

Tenhle tolik nestál, ale obecně to snadné není. Státní podpora jde projektům, jež nezřídka prosazuje armáda. Dokonce se k tomu chystají i nová opatření. Úřady a politici dlouhodobě chtějí, aby se točily hlavně „izraelské“ věci, případně ty komerční, čímž by utrpěly umělecké snímky a dokumenty…

Není to dobré, je kolem toho hodně vypjatých emocí. Snad to nakonec pro umělce a svobodné umění dobře dopadne.

Tento scénář běží v rámci Evropské unie naplno v Maďarsku a na Slovensku. Ale co vím, vy jste v armádě sloužila, ne?

Jasně, já se službě nebránila, stejně jako moji vrstevníci. Nastoupila jsem v roce 2008, bylo mi osmnáct, měla jsem po škole. Nikde jsem ale nestála někde na hranicích v uniformě. Pracovala jsem ve škole, pomáhala pedagogům s výukou jako asistentka u dětí.

Ani poté, přes úspěch v Benátkách, jste se herečkou hned nestala. Proč?

Protože jsem po skončení služby u armády neměla v oboru práci. Izrael je vážně malá země, malý trh. Prosadit se jako herec a herečka trvá, někdy to nevyjde vůbec. Já jsem proto po vojenské službě nastoupila jako servírka do restaurace, kde se podával i hummus. Pak přišla v roce 2012 role ve filmu Vyplnit prázdno a věci se daly do pohybu směrem vpřed.

Dala jste v kavárně výpověď, ze dne na den z vás byla hvězda? Hádám.

Ne, stále jsem chodila dělat jiným kafe. Jen jsem po těch Benátkách byla déle ve světě. Role mi přinesla nabídky ze světa, z nichž stále těžím. Přesto vám ani teď neřeknu: Herectví je profese, která mě bude celý život živit. Izraelská kinematografie na tom vážně není v tomhle směru skvěle. Nejsme v Hollywoodu.

A co divadlo? Audioknihy? To je častý přivýdělek vašich českých kolegů a kolegyň.

To jsem od Evropanů už slyšela. Jenže v Izraeli se dabují jen filmy pro děti. Audioknihy u nás moc velkou tradici nemají a divadlo většinou funguje nezávisle na kinematografii, televizi… Izrael je mladý stát, jeho kultura si „sedá“.

V minulosti to bylo jiné snad jen u klasické hudby. Ta přišla s těmi, co naši zemi zakládali. Spojovala přeživší po šoa, všechny imigranty, kteří z Evropy přicházeli. I moji prarodiče měli předplatné do filharmonie, chodili na operu… Ovšem tyhle generace už odešly, případně odcházejí. Těm lidem je osmdesát, devadesát.

A vy? Láká vás jít na koncert klasické hudby?

Nedávno jsem na podobném koncertu dokonce byla. Užila jsem si ho, ale taky jsem zjistila, že je to velmi drahé. Lístek klidně stojí v přepočtu 150 eur (cca 3800 Kč). Tohle prostě nemůžete dělat denně, to je jasné. Uvidíme, co se se s tímhle naším kulturním, hudebním dědictvím výhledově stane.