GLOSA: Zapomeňte na Snowboarďáky a bábu. Řítí se Vlny

O tom, jak dlouho se Vlnám v červenci po světové premiéře na mezinárodním filmovém festivalu tleskalo, se dost mluvilo. Devět? Deset? Jedenáct minut? Kolik z toho bylo ve tmě? Stopky nikdo, co vím, nepustil. Jako novinářka, která jezdí pracovně na festival přes dvacet let, mohu shrnout: Tohle jsem fakt nezažila.

Asi není divu. Vlny dorazily přesně tam, kde se měly prvně ukázat. Před ideální publikum. Ve Velkém sále hotelu Thermal seděli milovníci filmu, hudby, historie, novináři a někdy se všechny přívlastky skloubily do jedné osoby.

Snímek je nezklamal. V ničem. Od první minuty dokázal propojit všechny divácké nálady. Příběh neobyčejné statečnosti rozhlasáků, která je ale tak nějak úplně samozřejmá, navíc stále rezonuje. Při pohledu na Ukrajinu, při vzpomínce na naše dějinné zkušenosti s Rusy je až děsivě aktuální. I proto hlavním postavám budete držet palce až do konce, ačkoli víte, jak to celé dopadne.

Za zvuků chytlavé hudby 60. let (až na Čerešně Hany Hegerové, které vznikly později) budete zprvu plout obdobím naděje, že se dá socialismus přece jen zreformovat. Na vlnách optimismu doputujete s nimi až ke břehu, který je spíš tvrdou, nepřekonatelnou skálou.

„Stálo nám to za to,“ shodli se ti, kteří se skutečně okupantům v srpnu 1968 postavili. Někdy jen s tužkou, s mikrofonem v ruce, jenže s o to větší razancí. A je skvělé, že si jich Jiří Mádl kdysi všiml a svůj sen natočit příběh blížící se thrilleru dotáhl do konce.

Filmoví kritici mluví o jeho životním výkonu, nejen režisérském. Souhlasím. Na cestě mezi zhulenými Snowboarďáky (2004) a politickými aktivitami typu Přemluv bábu, které mu stále lidé předhazují, doputoval na svůj (prozatímní?) tvůrčí vrchol.

Vzal tam s sebou i moji milovanou profesi. Třeba díky němu budou chtít být děti na chvíli místo youtuberů rozhlasáky… V krátkodobější variantě však přeji Vlnám to, co všichni, kteří je už zhlédli: ať převálcují kina.