Článek
Tak Cannes objevilo světu Quentina Tarantina, jehož film Pulp Fiction – Historky z podsvětí získal v roce 1994 Zlatou palmu, a od té doby uvedl festival čtyři jeho snímky.
Lars von Trier vyhrál o dva roky později s filmem Prolomit vlny Velkou cenu a pak se v Cannes hrálo jeho dalších šest děl.
Tak by se dalo pokračovat skoro donekonečna, jen letošní statistika říká, že třináct z osmnácti soutěžních filmů natočili režiséři, kteří jsou v Cannes opakovaně, z toho sedm jich tam má již pátý film. Belgičtí bratři Dardennovi získali dokonce už dvě Zlaté palmy.
Systém „zvát své vlastní úspěšné“ ovšem v průběhu let vytvořil dlouhý seznam štamgastů, kteří na festival dostanou filmy velmi snadno. Soutěží tudíž stále spolu a mezi ně pronikne jen minimum nováčků. Občas má člověk skoro pocit, že se někteří vracejí právě jen na základě předchozího úspěchu, nikoli díky kvalitě novinky. A talent srovnatelný třeba právě s Tarantinem, Östlundem nebo Trierem se už (nejspíš i proto) neobjevil hodně dlouho.
Dlouholetý ředitel festivalu Pierre Lescure letos odchází na zasloužený odpočinek. Funkci po něm přebírá Iris Knoblochová, která stála více než dvacet let v čele Warner Bros France. Třeba přinese šanci širšímu množství filmařů vystoupat po červeném canneském koberci do nejžádanějšího kinosálu světa.