GLOSA: Film, který vypráví především o uvěznění mysli

Historik Homola z dokladů také čte, jak konkrétně měl otec Zdenky vězně bít – včetně mlácení přes chodidla, takzvané baštonády.

Pikantní je, když Homola poznamená, že mezi vězněnými v tom čase, kdy tam otec Zdenky působil, se mezi vězni nacházeli i někteří jeho předci. To přece nemohl dělat její tatínek, za nímž ona občas zašla do práce, říká reakce paní Opočenské. Dobře si ho pamatuje.

Tato scéna – tak jako celý film, který natočili režisér a dramaturg Jan Gogola ml. a „jeho“ student Matěj Hrudička z ateliéru Audiovizuální tvorby na zlínské Univerzitě Tomáše Bati – se odehrává ve smutně proslulé věznici v Uherském Hradišti.

Filmaři do jejího zchátralého areálu, který projde rekonstrukcí, postupně pozvali a nechali jím procházet plejádu návštěvníků, kteří k tomu místu mají nebo získávají určitý vztah.

Ostatně Jan Gogola, ročník 1971, jako kluk chodil do družiny, která v areálu za normalizace byla; neměl tušení, co se tam nějakých dvacet let před jeho narozením dělo.

Scéna se Zdenkou Opočenskou a její dcerou skvěle vystihuje proces odmítání doložené reality, protože já přece mám svoji zkušenost, já si člověka nebo onu situaci dobře pamatuji a nikdo mi to nemůže vzít či rozbít.

Příkladů takových postojů nabízí historie dost a dost; třeba někteří příbuzní nacistických zločinců – jejich vzorný otec by přece nějakých zvěrstev vůbec nebyl schopen.

Ovšem scéna, kterou zde z Vězení dějin tolik vypichuji, dává určitým způsobem i porozumět vytěsňujícím postojům vůči válce na Ukrajině.

Občas se mi vybaví několik měsíců starý příspěvek reportéra Českého rozhlasu Ľubomíra Smatany, který ve dnech tamních prezidentských voleb cestoval po Slovensku a ve východních oblastech země narážel na občany, kteří mu tvrdili, že na Ukrajině žádná válka neprobíhá, že záběry odtamtud jsou zmanipulované nebo dokonce pocházejí z jiných krajin.

Protože připustit si naplno, že lidé jsou za humny zabíjeni raketami, může znamenat obdobné nesnadné přestrukturování mysli jako přijmout fakt, že můj nejbližší příbuzný prováděl hodně nehezké věci.