Gene Hackman - herec, spisovatel i oficiálně vedený nepřítel prezidenta

Hereckou kariéru tento kalifornský rodák započal poměrně pozdě. Ještě před jejím zahájením vstoupil na konci čtyřicátých let minulého století do námořnictva. Coby teprve šestnáctiletý mladík zalhal o svém věku. V armádě nakonec sloužil čtyři a půl roku.

V následující dekádě se rozhodl pro herectví. Tehdy se skamarádil s Dustinem Hoffmanem, jehož stejně jako Hackmana podle deníku Guardian filmová scéna označovala za nejméně pravděpodobné budoucí hvězdy.

„Naučil jsem se být hercem, nikoli celebritou, která ustojí slávu a umí jednat s hereckými agenty, právníky a médii,“ vyjádřil se podle BBC.

Ve filmovém průmyslu však prorazil až jako třicátník v šedesátých letech minulého století. Jeho debutem na stříbrném plátně bylo melodrama Lilith z roku 1964, v němž si zahrál po boku Warrena Beattyho. Průlomovou roli Bucka Barrowa získal v proslulém snímku Bonnie & Clyde, za který byl poprvé nominován na Oscara.

Další výraznou úlohu měl v rodinném dramatu Nikdy jsem nezpíval svému otci z roku 1970. Během natáčení dostal od svého hereckého kolegy Melvyna Douglase cennou radu, z níž dlouhodobě těžil.

„Řekl mi, že nikdy nedostanu to, co chci, způsobem, jakým se chovám. Nemyslel tím mé herectví, ale nevhodné chování. Naučil mě, že bych neměl zneužívat své výhrady vůči projektu jako výmluvu, proč danou práci neudělám,“ uvedl později.

Douglasovo doporučení si vzal k srdci a hned v následujícím roce se dočkal své druhé sošky od americké akademie za výkon ve filmu Francouzská spojka.

„Natáčení je vždycky riskantní, fyzicky i emocionálně. Tento film je ovšem milníkem na mé pestré cestě vzletů a pádů,“ řekl v rozhovoru pro web New York Post.

V sedmdesátých a osmdesátých letech si fanoušky získal i ztvárněním komiksového padoucha Lexe Luthora ve třech filmech o Supermanovi. Ve stejné době slavil úspěch také s filmy Dobrodružství Poseidonu, Rozhovor, Noc postupuje nebo Hořící Mississippi.

Hackman exceloval rovněž ve westernech. Za ztvárnění šerifa Billa Daggetta v Eastwoodově filmu Nesmiřitelní z roku 1992 získal svého druhého Oscara.

V roce 2004 se rozhodl stáhnout do ústraní. Důvodem nebyla únava či snad přímo vyhoření. „Mé srdce není v dobrém stavu a můj lékař mi doporučil, abych se nevystavoval žádnému stresu,“ citoval ho magazín Empire.

Rozloučil se s továrnou na sny ve prospěch sledování filmů, které vybrala jeho manželka Betsy, rybaření a malování, jemuž se rád věnoval i v dobách své největší slávy.

Vstoupil i na literární scénu. Na konci devadesátých let začal s kamarádem Danielem Lenihanem pracovat na sérii historických dobrodružných románů.

První nazvaný Wake Of The Perdido Star vyšel v roce 1999. Publikace se dostala do knihkupectví, když Hackman ještě točil film za filmem. Druhý, Justice For None, se na trhu objevil v roce 2004, hned poté co pověsil herecké ostruhy na hřebík.

Kniha Escape from Andersonville měla premiéru v roce 2008 a Payback at Morning Peak v roce 2011.

„Je to pro mě velmi uvolňující,“ řekl Hackman o tvůrčím procesu. „Nepovažuji se za skvělého spisovatele, ale moc mě to baví. Museli jsme udělat spoustu výzkumů, abychom zjistili některá fakta. Bylo to do určité míry stresující, ale je to jiný druh stresu, než na jaký jsem zvyklý. Dá se to zvládnout, protože při tom sedíte sami. Není tam těch devadesát lidí, kteří na vás čekají, abyste je pobavili,“ svěřil se.

Vždy byl voličem demokratů a hrdě zdůrazňoval svou přítomnost na seznamu „nepřátel“ bývalého prezidenta Richarda Nixona. Šlo o tajné memorandum, které připravil prezidentův poradce Charles Colson.

Hackman nicméně obdivoval prezidenta Ronalda Reagana. Bylo to kvůli jeho „oddanosti krásné Americe“.