Článek
Preferujete u zahraničních filmů dabing, nebo titulky?
Mám rád a užívám si obě verze. Český dabing je světově unikátní a má zvučnou a nezapomenutelnou stopu. Nedokážu si představit třeba Čelisti bez prvního českého znění v podání Preisse, Švehlíka, Pragera a Paulové. Titulky používám zejména u novějších titulů, je to pro mě i skvělý způsob procvičování angličtiny. Někdy je ovšem vypnu a zkouším si vlastní rychlodabing.
Jak se u nás rychlodabing zrodil?
Než to celé začalo u nás, tak kupříkladu v Polsku už šlo doslova o folklor. S tradicí simultánního dabingu zahraničních filmů pokračují na všech televizních stanicích dodnes. Pomaličku se k nám dostávaly potajmu západní filmy a lidé jim pochopitelně chtěli rozumět. Díky jazykově zručným a zdatným jedincům začala velká filmová mánie. Nebyl žádný scénář, žádná pravidla. Každý si pomáhal, jak mohl.
Když se bavíme o počátcích, někteří svůj překlad nahrávali na audiokazety a následně se zvuk zakomponoval na magnetickou pásku Betamax, první analogový formát, a později VHS. Ne každému se to podařilo, jak si představoval. Museli zkoušet a hledat lepší způsoby, jak třeba přehrát zahraniční kazetu na českém videosystému, ale hlavně jak z ní udělat kopii.
Proč raději nepoužívali české titulky?
Každý si nemohl dovolit technické vybavení, aby je mohl vytvořit. Bylo mnohem jednodušší napojit mikrofon rovnou do videa či jiným způsobem a film takzvaně podmluvit. Myslím, že lidi ani po titulcích kdysi tolik neprahli, navíc by to bylo časově náročnější.
Na jednohlasý dabing jsme si rychle zvykli, stal se pevnou součástí skoro každé domácnosti. Ovšem objevily se i kopie filmů, ve kterých byly české titulky a zároveň rychlodabing.
Z rychlodabérů se v dokumentu objeví Ondřej Hejma či Ondřej Neff, ale i méně známé persony. Jak jste je vypátral?
Dokument jsme začali tvořit společně s Petrem Svobodou na jaře roku 2016. Petr má ohromnou sbírku videokazet a vede si svůj specifický seznam rychlodabérů, což pro nás byla vzácná orientační pomůcka. Když se Králové videa dostali více do povědomí, tak se nám dokonce někdo sám ozval, že jeho kamarád kdysi dělal nějaké dabingy.
Dávali jsme inzeráty do novin, výzvy do rádia a sháněli pamětníky. Tak jsme mohli poznat osobně neznámé tváře rychlodabérů i distributorů.
Kromě zkušených překladatelů v Československu působili i dabingoví amatéři, kteří snímky často namlouvali po svém bez ohledu na přesnost. Vzpomenete si na jejich nejvtipnější hlášky?
Vtipných překladů bylo samozřejmě hodně. Chtěl bych ale říct, že jejich nepřesný překlad a humorný projev tehdy moc lidí neřešilo, protože kolik z nás umělo bravurně anglicky nebo německy? Bylo to velice běžné, dnes se na tyto perličky díváme s úsměvem. Někteří uměli přeložit správně pouze pár vět za celý film, a přesto sebrali odvahu a zanechali velkou kulturní stopu. V tom byla ta svoboda, zkoušeli to všelijací kumštýři.
Má nejoblíbenější hláška je z filmu Příliš mladý, aby zemřel, a zní: Vypadni, nebo do tebe napálím raketu.
S nástupem milénia, kdy už byly trháky z kazet dostupné ve formátech DVD s novým dabingem a titulky, jsem se podivil, jak moc se překlad lišil od rychlodabingů. Způsobeno to bylo i tím, že z původní anglické verze byl film trochu jinak předabován do němčiny a pak následně do češtiny jednohlasem. A našinec si to ještě okrášlil svým smyslem pro humor.
Oslovení prozrazují, že za den stihli nadabovat i několik celovečerních filmů. Věděl byste, kolik česky simultánně nadabovaných titulů celkově vzniklo?
To nikdo přesně neví. Troufám si ale říct, že mohlo jít o pěticiferné číslo. Někteří si své seznamy kazet archivovali, ale tím, že nešlo o oficiální činnost, se nikde nevedla evidence a dneska až na nějaké výjimky zbyla jen vzpomínka.
Zní až neuvěřitelně, že denně někdo podomácku namluvil tři až pět filmů, a tak to trvalo třeba po dobu pěti let. Musel to být skvělý koníček, který se rozjel ve velkém, a pro někoho se to přetavilo ve velice příjemný vedlejší přivýdělek. A jako bonus zhlédli jako první třeba novou pecku s Arnoldem Schwarzeneggerem.
Když pomineme pirátské kopie filmů po revoluci, jak to bylo se zákonem před rokem 1989?
Žádný zákon o ochraně filmových práv u nás neexistoval. Byla to jedna velká džungle. Samozřejmě že galerka černého trhu s videokazetami si byla vědoma, že jde o ilegální činnost. Nikdo to až tak neřešil a koneckonců byli všichni nakonec rádi, že ty filmy měli.
Mašinérie se však rozjížděla do všech koutů a kriminální policie začala tohle zboží zabavovat zejména na větších burzách. Prováděly se zátahy a často se burzy stěhovaly z místa na místo.
Lze dnes získat filmy s rychlodabingem?
Dnes není problém někde natrefit na verze s rychlodabingem. Někteří je s vášní digitalizují a dávají veřejně na internet, byť třeba jen jako ukázku. Pro mladší generaci je k nepochopení, jak jsme se mohli na takový paskvil dívat.
Kromě Králů videa jste natočil několik amatérských hororů. Co nového chystáte?
Během loňského natáčení Králů videa jsem si v hlavě střádal nápady na příští film a hledal lokace. Letos v lednu jsem začal psát námět a momentálně je na světě první hrubá verze scénáře, na kterém spolupracuji s Robertem Vrbou. Půjde o vesnické giallo, tedy hororový subžánr z Itálie šedesátých let.