Film Ta druhá o skleněných dětech má šířit osvětu. Nechci ale exploataci, říká režisérka

Vnímala jsem to během celého dospívání. Nikdy mě ale nenapadlo o tom přemýšlet pod tímto termínem. Rešerši tématu jsem započala až před sedmi lety, kdy jsem řešila, čím se budu zabývat ve své celovečerní prvotině. Chtěla jsem se věnovat něčemu, v čem najdu přesah a smysl. Někomu tím filmem pomoci a třeba něco ve společnosti změnit, i když vím, že je to velká ambice.

Odborné zdroje k této problematice jsem nacházela převážně v zahraničí. Zjistila jsem, že v Česku k ní mnoho informací nemáme. Proto jsem se o ní rozhodla natočit film a zprostředkovat skrze něj zkušenost skleněných dětí.

Zásadní je podle mě osvěta. K filmu jsme iniciovali doprovodný sociologický výzkum, který má pojmenovat výzvy, jimž skleněné děti čelí, a zároveň zjistit, co si přejí a potřebují.

V každé dotčené rodině vznikají docela jiné situace, do nichž vstupuje spousta faktorů, mimo jiné diagnóza nemocného sourozence. Cílem je i vytvořit prostor pro sdílení.

Naše rodinné situace jsou v ledasčem odlišné. Jejich prožívání a otázky, které samy sobě klademe, jsou ale zase v lecčem podobné.

S Johankou jsme si během let, kdy jsem ji navštěvovala, vytvořily blízký, dalo by se říct až sesterský vztah. O naší zkušenosti se dokážeme bavit velmi otevřeně. Je to jiný druh hovoru než s vrstevníky, kteří ji nemají.

Na rozdíl od Johanky jsem kvůli úmrtí jednoho z rodičů vyrůstala v neúplné rodině. Navíc je mezi námi velký věkový rozdíl. V době mého dospívání bylo povědomí o skleněných dětech víceméně nulové. Pocházím z Prahy, zatímco Johanka vyrostla na malém moravském městě, kde je dostupnost podpůrných služeb poměrně špatná a finančně nedostupná.

Film jsem chtěla vyprávět jako subtilní příběh, v němž by se divák na hrdinku napojil a vcítil se do její kůže. Proto jsem se rozhodla snímek soustředit jen na jednu protagonistku a netříštit pozornost mezi více lidí a příběhů.

Napsala jsem dlouhý průvodní dopis o své osobní zkušenosti a motivacích k natáčení. O jeho šíření jsem poprosila asi padesát neziskových organizací, které ho vstřícně rozeslaly svým klientům. Tehdy byl lockdown, a tedy i prostor podniknout tuto časově náročnou práci.

Ozvalo se mi zhruba třicet sourozenců dětí se zdravotním znevýhodněním. Kvůli covidu jsem s nimi mluvila po telefonu a pak jsem se rozhodla osobně navštívit přibližně deset sourozenců po celé republice.

Rychle přeskočila jiskra. Instinktivně jsem zvolila člověka, u něhož jsem měla nejsilnější pocit, že mu rozumím a cítím vůči němu empatii.

Film velmi přísně sleduje Johančinu perspektivu. Dokument není o jejích rodičích, ti jsou až ve druhém plánu. Jsou ve velkém zápřahu péče a lásky, ale i značné únavy a náročných situací, které musí zvládnout. V mých očích jsou hrdinové. Dělají maximum, co mohou.

Do natáčení šli se stejným přáním jako já, tedy upozornit na to, že by se měla zvýšit dostupnost služeb, aby se i jim trochu rozvázaly ruce.

Snímek jim stejně jako Johaně přinesl obrovské dojetí. Všichni máme nesmírnou radost, že se nám téma povedlo vnést do veřejného prostoru.

Od začátku jsem chtěla, aby dokument nebyl exploatační. Jeho koncept jsem se snažila vytvořit tak, aby tyto náročné situace nastínil, ale nezneužil je. Řešením byla práce se zvukovou složkou, která je pro tento film zásadní.

Vždycky je napínavé, zda zvládnete všechno zachytit. Snažíte se vyhovět všem stranám. Některé momenty nemůžete zopakovat, v mém případě třeba Johančinu maturitu. Během samotné zkoušky před komisí jsme se proto vzdálili, aby na ni měla klid a prostor. Johanu jsem pozvala do tvorby filmu a sama pak přicházela s věcmi, které by do něj podle ní patřily.

Kinematografií se ráda zabývám v celé její škále, ale teď se chci soustředit na fikci. Hraná tvorba mě nesmírně baví. Vytváří prostor tam, kde skutečný svět nestačí a je zapotřebí vybudovat metaforický. Zajímají mě i limity a možnosti filmového média.