Festival v Cannes přináší puzzle překvapivých stylů a příběhů

Zvláštní senzací festivalu je vyšinutý, bláznivý, perverzně sadistický a slastně násilnický film Kinds of Kindness (Milé laskavosti) od oceňovaného řeckého režiséra Yorgose Lanthimose v hlavních rolích s Emmou Stoneovou a Willemem Dafoem.

Tři samostatné kapitoly ve stylu Davida Lynche diváka drží v úzkosti a místy i se zakrytýma očima, které jinak od plátna nemůže odtrhnout dlouhé dvě a tři čtvrtě hodiny. Prakticky nesoudržný děj pojí leitmotiv lidské manipulace, ovládání a perverzního majetnictví.

Lanthimos měl možná pod čarou na mysli obecnou a zvyšující se manipulaci lidské svobody a jedinečnosti. Muž, který je ovládaný sadistickým narcisistou, se snaží neúspěšně převzít kontrolu nad svým vlastním životem; policista znepokojený tím, že jeho žena, která se k němu vrátila po domnělém utonutí, je ve skutečnosti jinou osobou; a žena odhodlaná najít vůdce sekty, předurčeného údajně zvláštními schopnostmi, se stane sama závislou.

Na scéně se řežou prsty a pečou se jako lahůdka pro potěšení manžela, ožívají mrtvoly a dívky se po zneužití vůdcem očišťují v sauně uvařením za živa.

Do dějin festivalu se nepochybně zapíše nový film Paula Schradera Oh, Canada, který je v oficiální soutěži. S hlavními hrdiny Umou Thurmanovou a Richardem Gerem způsobil v Cannes velké vzrušení.

V adaptaci stejnojmenného románu Russella Bankse se smrtelně nemocný dokumentarista Leonard Fife (Richard Gere) vrací před kameru, aby poskytl rozhovor, v němž konečně řekne celou pravdu o svém životě. Zpověď je natočena před očima jeho poslední manželky Emmy (Uma Thurmanová). Příběh o soumraku života se rodí s jemnou melancholií bez patosu jako puzzle sestavené do rozptýlených vzpomínek, tak jako v životě.

Gere je dokonalý v kůži umírajícího dokumentaristy, který byl ztělesněním neposlušnosti v 60. letech minulého století, kdy dal přednost kanadskému exilu před účastí ve válce ve Vietnamu. Vyjadřuje se tak, jak uzná za vhodné, bez přikrašlování, které často šokuje Emmu.

Výsledek je skoro tak pravdivý, jako bychom ze zákulisí přihlíželi natáčení skutečného dokumentu. I když celek někdy upadá do zmatku, má film velkou zásluhu na tom, že je něčím jiným než jen další obvyklou variací na odcházení.

Nikdo nemůže Jacquesovi Audiardovi vyčítat, že ve svých dvaasedmdesáti letech po sobotním uvedení filmu Emilia Perez nepřišel s něčím originálním.

Ve svém novém filmu držitel Zlaté palmy z roku 2005 za snímek Dheepan prolíná rejstříky thrilleru i hudební komedie, aby přinesl překvapivý příběh o mexickém drogovém bossovi kartelu Manitas, který si najde advokátku Ritu (Zoe Saldana), aby mu pomohla stáhnout se, změnit identitu a uskutečnit plán, o kterém vždy snil a který tajně připravoval roky: stát se ženou.

Napínavá a transgenderová fikce natočená ve španělštině elegantně mísí temný thriller v násilné mexické společnosti za zvuků reggaetonu, zcela pohltila publikum a vysloužila si devítiminutové ovace vestoje.

Bird, křehký film s nádechem sociálního násilí anglické režisérky Andrey Arnoldové, přináší v duchu britské tradice sociálního realismu obraz těch, kteří zůstali stranou společnosti.

Na dvě hodiny jsme zapomněli, že jsme byli v kině, publikum film odměnilo nekonečným dvanáctiminutovým potleskem.

Dvanáctiletá Bailey (Nykiya Adamsová) má trápení daleko přesahující její věk: žije se svým bratrem Hunterem a otcem Bugem v podání Barryho Keoghana ve squatu na severu Kentu. Bug na ně nemá moc času, a tak se Bailey toulá po přímořském městě a každodenní život, zahalený do závoje tajemna, snáší v dialogu se sluncem, přírodou, zvířaty.

Když Bailey narazí na podivného muže, který si říká Bird (Franz Rogowski) a jako by pocházel z jiného světa, film směřuje k fantasknímu příběhu.

Pro Andreu Arnoldovou, která na festivalu v Cannes uvádí již svůj pátý celovečerní film, je natáčení vždy otázkou utváření velkého volného prostoru, kde hledá, klopýtá, váhá, ale nakonec vždy najde.