Eva Herzigová: Na zázraky věřím od revoluce

Přijela jsem podpořit Nadaci Terezy Maxové, se kterou mě pojí pětatřicetileté přátelství. Blíží se svátky, a kdo víc než děti potřebují naši lásku, pozornost a dary. Česko koneckonců nikdy nepřestalo být mou zemí. Nedám na něj dopustit.

Jednou mi zazvonila pevná telefonní linka a na druhé straně se ozval Stanley. Řekl mi, že bude natáčet film s názvem Eyes Wide Shut a že by mě rád obsadil do nějaké role, že mi za pět minut přijde fax, a zavěsil. Napadlo mě, že to byl dobrý fór, ale za chvíli mi ten fax skutečně dorazil. Na něm byly na asi sedmi stránkách rozepsány filmové scény.

Přečetla jsem si je, ale něco se mi na nich nelíbilo. A tak jsem zavolala producentovi, na kterého tam bylo uvedeno číslo. Řekla jsem mu, že chci vidět celý scénář, ne jenom výňatky, abych věděla, o co jde, a že bych na svých scénách ráda něco pozměnila. Producent mi odpověděl, že to nepůjde, Stanley to prý chce přesně tak, jak to je. Já na to: Dobře, tak nic. A bylo hotovo.

Ne. Bylo by nejspíš krásné s ním pracovat, tenkrát mi však připadalo, že to prostě byla role modelky ve filmu. Ráda bych ho poznala, svého rozhodnutí se projektu neúčastnit ale nelituju.

Dostávala jsem docela dost zajímavých nabídek, kromě Kubricka třeba od Bernarda Bertolucciho, které přicházely přes modelingovou agenturu. Jenže lidé z ní mě v herectví vůbec nepodporovali. Možná se domnívali, že bych ve filmu mohla mít úspěch a s modelingem bych skončila. Občas jsem přesto zašla na casting a vyklubalo se z toho těch pár natáčení.

Všechny role znamenají psychologický ponor do jiného člověka, který vás přiměje pozastavit se nad vlastním jednáním. Musíte pochopit, proč co která postava říká a dělá, a ne její pohnutky měnit podle toho, jací jste sami.

Baví mě se do postavy transformovat a vytvářet její filmový osud, pokud samozřejmě jde o fiktivní charakter. Hrála jsem totiž i Picassovu manželku (ve filmu Modigliani režiséra Micka Davise z roku 2004 – pozn. red.). Hraní si spojuju s modelingem. Na obojím se staví obraz, fotka. Když mi bylo patnáct, vedla jsem fotografický kroužek.

Velice ráda fotím a často si kupuji foťáky pro černobílou fotografii. Nejraději mám Leiku Q2 s monochromatickým snímačem. Nedávno jsem dostala darem model Q3, který je na mě až moc automatický.

To ani nevím, že mu bylo tolik let. Pořád byl takový zvídavý chlapeček, kterého jsem si nedefinovala věkem.

Spolupracovali jsme už předtím. Vždycky jsem se zajímala, jaký objektiv a techniku fotograf používá, a své nápady jsem drze říkala nahlas. Helmutovi se můj přístup asi líbil. Pozval mě, abych mu přišla asistovat s focením, že mě to naučí. Dnes mě mrzí, že jsem si na něj neudělala čas.

Když jsem byla malá, pamatuji si, jak v neděli odpoledne dávali v televizi filmy pro pamětníky. Komedie s Vlastou Burianem nebo třeba Eva tropí hlouposti… Ty jsem milovala a vždycky jsem se na ně moc těšila. Asi proto si film tolik spojuju s černobílým obrazem. Z novodobých filmů mě zaujalo například drama Roma od Alfonsa Cuaróna.

O Vánocích jsme se s rodinou pravidelně dívali na pohádky a Tři oříšky pro Popelku jsou pro mě krásnou vzpomínkou na dětství. Libušku jsem zbožňovala. Byla to nádherná jemná duše, u níž jsem ani nedokázala uvěřit, že vážně onemocněla.

Na zázraky věřím od revoluce. S otevřenou pusou jsem stála na Václaváku a sledovala výstupy Hany Hegerové, Václava Havla a dalších. Fascinovalo mě, jak se zlo v podstatě přes noc změnilo v dobro, i když to trvalo trošku déle. Bylo to neuvěřitelné.