Dominik Hašek: Plakáty v mém pokojíčku? Pamatuji si na Ramba

Jak jste si užil natáčení?

Já jsem hlavně sledoval pana režiséra, co dělá, jak to umí s dětmi, jak je na ně hodný. Jak trpělivě říkával: Nevadí, uděláme to trošku jinak. Což je na ledě „trošičku“ jiné. A samozřejmě film je i o hokeji, ke kterému mám co říct, proto jsem to občas udělal i během natáčení.

Připomněl vám ten dětský zápal pro sport také vaše dětská léta?

Jednoznačně. Mně se na tom líbilo právě to, že film je příběhem o dětech. I já jsem měl v deseti, dvanácti, třinácti letech své vzory, hokejisty, sportovce, které jsem obdivoval, stejně jako děti v tomhle filmu. Těmi vzory jsme my, hokejisti, a oni se nás snaží na tom svém plácku napodobit. Mají k tomu ještě své jiné problémy, ve škole, s kamarády. Stejně jsme to mívali kdysi my.

Nagano je dávno sportovním pojmem. Scházíte se někdy jako tým?

Co jsem slyšel, plánuje se nějaký sraz na začátek dubna. Budu rád, když se nás na něm sejde co nejvíc. Je hezké se znovu sejít, vidět se, ale každý z nás se dávno vydal jiným směrem. Zbyly nám ale vzpomínky na fantastickou partu, na fantastický úspěch, nikdo nám to už nevezme.

Líbí se mi taky, že jsme něco pro národ udělali, že se na chvíli semknul. Tady jsme se naučili hrát hokej a našim lidem, dalším, kteří nás hokej hrát učili, jsme tím úspěchem cosi vrátili. Byli na nás pyšní, byli pyšní, že jsme Češi. Podívejte se, jak se vžila věta, rčení: To je tvoje Nagano. Všichni víme, že znamená výjimečný úspěch, a to nejen sportovní.

Vraťme se ještě k vašim hokejovým vzorům. Vzpomínáte si na ně?

Hokejový? Já vám odpovím spíš jinak. Na to, kdo byl můj sportovní vzor ve věku filmových hrdinů, dětí Nagana. Jednoznačně tenista Björn Borg! Jeho jsem až hltal. On byl mou jedničkou, blonďatou, dlouhovlasou.

Když bych měl přece jen zmínit jednoho z hokejových vzorů z dob, kdy jsem byl dítě, tak odpovím: Láďa Martinec. To pro mě byl výjimečný hráč, jeden z nejlepších útočníků, hokejistů světa. A v případě brankařů mám taky jasno, to byl Jirka Holeček. Právě on Rusákům chytal ty jejich šance.

Visely vám jejich plakáty na stěnách vašeho pokojíčku?

Mám pocit, že tehdy ani nic podobného nebylo, ne?

Co plakáty z časopisu Stadión?

Pravda, v něm plakáty byly, ale já si v téhle souvislosti spíš pamatuju na Sylvestra Stalloneho, na Ramba… (smích) Asi jsem byl celkově v tomhle směru pozadu. Na plakáty nad svou postelí si jako dítě totiž vůbec nepamatuju. Až když jsem začal jezdit na západ, přivezl jsem si právě Ramba.

A na co zajdete do kina teď, když máte čas?

Čas. To je to, co nyní moc nemám, máme malého syna. Do kina se dostanu výjimečně. Doma ale sleduju stále hodně sport. Mám rád cyklistiku, lyžování, stále koukám na hokej, i když NHL vynechávám, protože ji kritizuju za její postoj k ruským sportovcům…

Kultura se vám do televizního programu také vejde?

Nevynechávám ani ji. Mám rád staré filmy, seriály… Dal jsem si taky předsevzetí, že až syn trochu povyroste, začnu zase chodit víc do divadla. Dlouho jsem nikde nebyl, i kvůli covidu. Poslední tři čtyři roky byly v tomhle směru jednoduše hodně slabé.

Co znamená ve vašem případě chodit do divadla?

Zajít na nějaké představení dvakrát třikrát ročně. V létě jsem vždy chodíval na shakespearovské slavnosti. A obecně jsem víc chodíval rozhodně do kina, klidně desetkrát ročně, což už taky neplatí. Nestíhám, bohužel.

Jaké filmy jste viděl třeba loni?

(Smích) Já to mám jinak než lidé tady (rozhovor vznikal na premiéře Dětí Nagana, mezi herci, filmaři - pozn. red.) Já si jdu do kina odpočinout. Užívám si ho se vším všudy. Koupím si popcorn, colu, nejsem žádný staromilec. A co jsem viděl naposledy? Poslední závod a Jana Žižku.