Článek
O digitalizaci Vorlova druhého celovečerního snímku se postaral Národní filmový archiv (NFA), který se při výběru titulů k restaurování snaží o žánrově a dobově pestrou nabídku. Důležitým kritériem je zároveň stav dostupných materiálů.
„V tomto ohledu nebyl Kouř tak náročný, nicméně měl svá specifika. Například původní barevnost určenou použitým distribučním materiálem, jímž byl Orwocolor. Stejně tak bylo třeba při retuších odstraňovat chlupy, slepky, rýhy a další drobná poškození,“ vysvětlil vedoucí oddělení kurátorů NFA Matěj Strnad.
Cílem restaurování je podle Strnada navrátit film v podobě co nejvíce odpovídající té, kterou mohli vidět diváci při jeho prvním uvedení. V Kouři má významnou roli hudební složka, proto bylo zásadní co nejvěrněji přiblížit také původní zvuk.
„Při digitalizaci musíme brát v potaz i dobovou technologickou výbavu kin. Každý film se totiž hrál tak, jak mu to kina v dané době dovolila. Kouř má tu výhodu, že si svůj první distribuční život odehrál v podmínkách, které se od těch dnešních z hlediska podání zvuku až tolik neliší. Nebylo tedy zapotřebí simulovat frekvenční charakteristiky starých zvukových systémů,“ upřesnil Strnad.
Základem pro námět Kouře se stal studentský počin Tomáše Vorla s názvem Ing. z roku 1985. Ten posléze rozvedl do celovečerního formátu. Rozšířený děj sleduje čerstvě vystudovaného inženýra Mirka, jehož ztvárnil Jan Slovák. Hrdina plný ideálů nastupuje do prvního zaměstnání ve městě sužovaném smogem, který má nový pracovník za úkol odstranit. O počáteční iluze o pracovní morálce ho zbaví tamní pletichářství, udavačství a alkoholismus.
Změna scénáře
Režisér přípravné práce začal těsně před listopadovými událostmi, film ale dokončil až po sametové revoluci, což se projevilo na změně scénáře, který měl původně skončit happy endem. Do kin poprvé vstoupil 1. února 1991, kdy ho navštívilo pouze něco málo přes 51 tisíc diváků. Větší návštěvnosti se dočkal až v obnovené premiéře o šest let později, ani tehdy se nestal kasovním hitem. Dnes však platí za kultovní záležitost s množstvím fanoušků.
Tvůrci Kouř označují jako rytmikál, který se vyznačuje sborovou recitací, stylizovanou gestikulací nebo sarkasmem. Vorlův novátorský přístup tkví v posunu žánru, který neodpovídá klasickým standardům muzikálu. Atypicky se odehrává v neutěšeném prostředí průmyslového areálu, jehož obyvatelé jsou skeptičtí až rezignovaní.
Písně ve filmu, které složil Michal Vích a otextoval Lumír Tuček, jsou hořce ironické. Protagonisté je nezpívají, ale spíše recitují či mírně rapují. Tradičně pojatá není ani choreografie, herci příliš netancují, často se zvláštně pohybují prostorem.
Celkový znepokojivý dojem umocňují kamera Martina Duby a barevnost filmu laděná do normalizační šedi, kterou místy narušují výrazné odstíny červené a černé.
Digitálně restaurované snímky z dílny Národního filmového archivu promítá podle Strnada stálý okruh domácích kin.
„Konkrétně o Kouř je zájem momentálně větší než například o Dalekou cestu Alfréda Radoka, jež byla uvedena na letošním Berlinale a poté v českých kinech. Je to dáno nejenom odlišným charakterem filmů, ale i dobou nasazení. Pouť Radokova filmu kiny přerušila koronavirová krize, Kouř má naopak lepší výchozí podmínky. V jeho případě cílíme především na letní kina, ve kterých ho diváci uvidí opravdu po celé republice,“ dodal.
V současnosti NFA pracuje na dalších snímcích, které publikum zhlédne ještě letos na podzim a v zimě. V prosinci do kin zavítá pohádka S čerty nejsou žerty režiséra Hynka Bočana z roku 1984.