Dcera Milana Weinera Jana: Před rozhlasem jsem poprvé viděla mrtvého člověka

Paní Šmídová, kde jste byla 21. srpna 1968?

V rádiu, na službě. Pracovala jsem tehdy také v zahraničním vysílání. Trhala jsem dálnopisy, které chodily. To, že se něco děje, bylo zřejmé už 20. srpna 1968. Začínalo naplno probublávat, že se cosi chystá, že se vojska stahují k československým hraničním přechodům.

V Krušných horách, v nepřístupných oblastech, stály tanky už 19. srpna 1968.

Podobné to bylo u Polska. Tušili jsme, že něco přijde. Když jsem ale dodělala večerní směnu, šla jsem domů. Na chvíli, jak se ukázalo. Vzápětí se rozezněly telefony. Pevné linky. Vidíte, šlo to i bez mobilů. Všichni jsme věděli, že musíme k rozhlasu. Nad námi hučely helikoptéry, letadla. V téhle atmosféře jsem se vracela do rozhlasu. Tam jsem taky, před budovou, poprvé viděla mrtvého člověka.

Tohle vše Vlny také zachycují. Četla jste scénář předtím, než se to začalo natáčet?

Jirka Mádl s námi, pamětníky, vše hodně konzultoval. V tu dobu byl naživu třeba Luboš Dobrovský. Měla jsem, měli jsme tedy o scénáři určitou představu a myslím, že i na tomhle základě – hlavně teda na základě Lubošových připomínek – se v procesu příprav posunul.

Vy jste ve filmu zachycena jako malé dítě. Což realitě ale neodpovídá.

Vlny nejsou dokument. Mně v době, kterou zachycují, bylo devatenáct. Bratr Jiří je tam správně, jako devítiletý…

Já jsem už studovala žurnalistiku. Pracovala jsem nejen v Redakci mezinárodního života, ale také u zmíněných zahraničářů. Byla jsem tam se spolužáky na praxi. Zažili jsme tak, jak táta prosadil do vysílání další zahraniční zdroje.

Už jsme nemuseli čerpat jen ze sovětských, z ČTK, najednou tu byla AFP, Reuters. Tohle byla naprostá bomba, kterou naplno ocenil jenom člověk, který se v novinářském, velmi tvrdě komunistickém prostředí pohyboval. To mě taky donutilo více se zabývat cizími jazyky. Nešlo jen o angličtinu. Tehdy byla silná francouzská AFP.

Předpokládám, že váš táta dbal na to, abyste je uměla.

Snažil se, jenže my jsme s bratrem dost stávkovali.

Jméno Milan Weiner patřilo k těm, o nichž se hodně mluvilo. Byl mediální hvězdou, celebritou. Vnímala jste to?

My jsme hlavně slovo celebrita absolutně neznali. Navíc ten výraz je celý pokřivený ze svého významu. Pyšní se jím nyní kdekdo. V naší rodině se tátova sláva neřešila.

Vyrůstala jsem v prostředí, které bylo s rozhlasem spjaté. Vnímala jsem odmala tátovu práci, znala jsem jeho kolegy, například Jirku Dienstbiera, Honzu Petránka nebo Luboše Dobrovského. Chodívala jsem je jako holka okukovat. Ten svět se mi líbil. Vždycky jsem tak chtěla být novinářka.

Rozhlasová specializace na žurnalistice tedy byla jasná volba?

Jasně, o ničem jiném jsem ani neuvažovala. Navíc konec 60. let byl na fakultě výjimečný. Nastoupila jsem na ni v roce 1967, kdy byla velmi probuzená. Učila nás mimo jiné Rita Budínová (později Mlynářová, Klímová, 1931-1993, pozn. red.). Z tohohle prostředí, z výuky se plynule přecházelo jinam. V mém případě do rozhlasu.

Nešlo o protekci, to by táta nedopustil. Navíc onemocněl v květnu 1968. Vše (vy)budoval, připravil, ale plodů své práce si neužil. Skutečnými hrdiny pak byli jeho kolegové, o čemž Vlny vyprávějí, redaktoři, redaktorky a technici. Ti všichni dokázali okupantům v srpnu 1968 deset dnů vzdorovat.

Normalizace s sebou přinesla další zničené životy. Vy jste mohla dostudovat?

Mohla, ze zvláštních důvodů. Jinak všechny, kteří se do protestů zapojili, vymetli. Ne že bych mezi ně nepatřila. Jenže v době, kdy se čistky prováděly, jsem měla malého syna, v dalším jejich kole jsem byla znovu těhotná. Mám pocit, že to mě uchránilo. I těm nejbrutálnějším bolševikům to asi přišlo moc, vyhodit těhotnou. Po dostudování jsem práci ale nenašla.

Co jste po promoci dělala?

Nejdřív jsem byla doma s dětmi. Pak jsem chodila na noční směny do Mladý fronty, poslední vydání, což nechtěl dělat nikdo. Pracovalo se v tiskárně, dělaly se poslední změny v novinách, korektury. Postupně se vše „normalizovalo“.

Nastoupila jsem na čas do nakladatelství, poté přešla jako technická redaktorka v polovině 80. let do Svobodného slova. Zažívala jsem v něm svobodnější časy, které skončily sametovou revolucí. Korektorna byla už v tu dobu plná disidentů, my, píšící jsme pokrývali jmény. Po roce 1989 jsem toho prošla více, byla u obnovení Lidových novin, u nichž mě teď strašně trápí, že mizí ze světa.

A co Svobodná Evropa, kde jste také působila?

To byl můj opravdový návrat do rozhlasu. Když se stěhovala do Česka, hledali lidi, tak jsem k nim po konkurzu nastoupila. Na dalších dvacet let.

Máte dva syny, vnoučata. Je někdo z nich novinářem, novinářkou?

V pravém slova smyslu nikdo. Těch vnoučat mám jinak šest. Další děti, vnoučata má bratr. Všichni dobře píšou, velmi dobře se vyjadřují, mají své názory, což je důležité, jen profesně se vydali jinam. Někteří třeba líp hrají na hudební nástroje. Ona také novinařina už není tím, na co si pamatuju já, natož co by vám asi o ní řekl můj táta.

Byl vzorem pro mnohé. Dal by se nějak jeho popis shrnout do jedné věty?

Jeho život vycházel hodně z židovské tradice. Byl neobyčejně spravedlivý, opravdu hodně lidský, zároveň hodně přísný.

I na vás, děti?

V našem případě to bylo slabší, tohle taky Vlny zachycují. V práci, na veřejnosti si ale autoritu dokázal uchovat. Hodně s lidmi mluvil, na svých rozhodnutích trval, nejel přes ně vlak. I díky tomu mohl řídit pestrý tým, odhánět od něj hejna vos, která kolem nich kroužila.

Ve Vlnách ho hraje Standa Majer. Je vašemu tátovi podobný?

Táta měl hodně tmavé, kudrnaté vlasy. Někteří kolegové mu říkali, že vypadá jako perský princ. Standa Majer je z tohohle, čistě fyzického pohledu jinde. Musím však říct, že způsob jeho vyjadřování, gesta, mimika, lehká odtažitost, autorita, jsou přesné… Tatínek je ale jeden. Nikdo mu není podobný, ani nemůže, snad kromě nějakých našich dětí.

Co vám po něm kromě fotek zbylo?

Hodně vzpomínek, o něž se nechci dělit. Pak asi pár dobrých genů. Plus jeho životní příběh, který s námi je. Stále se s ním vyrovnávám. On je, bohužel, tragickou obětí dějin. Stejně jako jiní, kteří prožili v naší zemi ty šílené turbulence dvacátého století a měli názory. Snil o tom, že jednou bude svět lepší. Je mi líto, že se toho nedožil, aspoň na chvíli. Myslím na něj stále.

Zemřel po nemoci zkraje roku 1969. Jeho kolegy vyhodili z práce. Jiní emigrovali. Když jsme u těch úvah, kde by – podle vás – byla vaše rodina, kdyby žil?

Možná v emigraci? Můžeme se jen dohadovat. Když ovšem vidíme, jak skončili jiní, mohl by být v disentu, nezaměstnaný… Vážně nevím. Jeho smrt byla pro naši rodinu hrozná rána.

Co vaše maminka? Jaký byl její normalizační příběh?

Před okupací pracovala na ministerstvu zahraničního obchodu. Z toho ji vyhodili, dělala poté podřadné práce. Hodně smutná doba. Myslím si navíc, že jedna její část zemřela tehdy s tátou.

Vlny jsou i z tohoto pohledu pro vás rodinný film. Viděla ho vaše vnoučata?

Viděla nebo uvidí. Náš životní příběh však znají. Jsou jeho součástí. Vědí, co se na jaře 1968 a později v rozhlase, kolem nás dělo. Nedávno jsme taky oslavili tátovu stovku. Všichni jsme se sešli, znovu o všem mluvili.

Mám radost, že tátovo jméno stále rezonuje. Je taky skvělé, že Jirka Mádl si tuhle dějinnou epizodu vybral pro svůj vysněný film. Dějiny jsou plné epizod, on, podle mě, měl v případě Vln šťastnou ruku.

Když na ně půjdete, leccos se o novinařině dozvíte. O té skutečné, v níž nechybí úsilí, odhodlání, statečnost, nekompromisnost. Někdy v ní hrajete vabank, nevíte, jak to dopadne. Jako v srpnu 1968. Někdy to zase dobře dopadne.

Přiznám se, že při dobových záběrech z téhle doby často pláču. Zejména kvůli tomu, jak snadno se naděje přehoupne v šeď, bezčasí. Kdy vám došlo, že demokratizace končí?

Záhy po okupaci jsme samozřejmě věřili, že se to zlomí, že tohle neprojde. Dělali jsme pro to vše. Pamatuju si, že jsem v té době prvně jela s kolegou na motorce. Řídil, já rozhazovala plakáty. Stále někdo s někým mluvil, včetně okupantů. I já jsem tehdy hovořila velmi plynnou ruštinou. Snažili jsme se vojákům vysvětlit, že žádná kontrarevoluce neprobíhá.

Koukali jsme leckdy do těch plochých tváří a mluvili na ně, lidé jim citovali Puškina. Až po čase jsme zjistili, že rusky nemluví… Jednoduše řečeno, byli jsme plní nadějí.

Kdy vám začalo docházet, že tohle je další konec svobody, byť dočasný?

Po návratu vládní garnitury z Moskvy. Naděje ani tehdy hned nezmizela. Byla s námi měsíce. Do roku 1969. Vše ukončil nástup Gustava Husáka, normalizace.

No a když nám na demonstraci v srpnu 1969, rok po okupaci, nastříkali do očí milicionáři slzný plyn, bylo to (téměř) jasné, kam se země vydá.