Článek
Děj filmu, který do kin vstoupí 8. října 2026, se odehrává v kraji, kde po staletí žili mimo jiné Němci. Jak dobře umíte německy?
Učil jsem se rok v teologickém konviktu. Němčina je zásadní teologický jazyk. Předpokládalo se, že ji studenti ovládnou. Dokonce nás ji učil Vratislav Jiljí Slezák (1932-2020), vynikající překladatel, který překládal například Hermanna Hesse.
Takže jste si název filmu Wirbel (německy vír) přece jen přeložil?
Samozřejmě, že ne. Tak daleko jsem v němčině nikdy nedošel.
V tom snímku toho jako Martin dost mlčíte. Platí, že jste poprvé promluvil až osmý den natáčení?
Říkal to režisér Tomáš Hubáček. A ten má určitě pravdu.
Divákům prozradíme, že slovy se v něm šetří a zásadní roli v něm má krajina, její krása i divokost. Jak vypadá scénář k podobnému projektu?
Vypadá jako každý jiný scénář… Důležitější technikálie přicházejí při natáčení, kde se řeší vzdálenost herce od kamery, kdy se ta jedna věta řekne. Z tohohle hlediska nebyl Wirbel „klasickým“ projektem.
Ukazuje také vybydlenost oblasti, která není daleko od Prahy, Litoměřicka. Vaše postava žije v neutěšeném domě. Je reálný?
Je to původní fara, kterou se její majitelé – rodina z Prahy – snaží opravit. Její první patro je už jakžtakž obyvatelné. V něm jsme tak měli zázemí. Spodní část, respektive místo, kde Martin často pobývá, reálně odpovídá stavu stavení. Pro naše potřeby interiér ještě upravoval filmový architekt Marek Špitálský.
Budovu obklopují oblá, kouzelná pole. Ta se přitom natáčela na Slovensku, že?
Ano, ale tam jsem už nejel. Bloudí v nich pouze Judit (Pecháček - pozn. red.). Já jsem dlouho chodil po těch českých. A mám zpětně pocit, že jsem při natáčení především chodil po polích.
Wirbel. David Švehlík a krajina České středohoří.
Podstatnou součástí Wirbelu je mystika, která je hybatelem děje. Patří k ní rovněž kříže, kameny v krajině. Oceníte podobné objekty pod širým nebem?
Ano, jsem na ně zvyklý od dětství. Vypovídají také o vztahu lidí k dané krajině. Jsou to navíc krásné objekty a hlavní je především jejich, řekněme, spirituální rozměr.
Když jsme u té spirituality a mystiky. Vaším kamarádem je spisovatel Josef Formánek, jenž pořádá seminář Cesta ohně, chození po žhavých uhlících. Zkoušel jste to někdy?
Nezkoušel. Vím, že tohle absolvoval Jaroslav Dušek. Právě on nám o všem vyprávěl, když jsme točili Josefovu knihu Úsměvy smutných mužů… Přiznávám, že podobné věci nevyhledávám. To neznamená, že jimi opovrhuji. Naopak, s velkým respektem k nim připouštím, že pro někoho mohou mít velkou roli.
Ještě vás vrátím do Českého středohoří. Napadala tam na vás až tíseň, jak vybydlená oblast to místy je?
Tohle mě taky překvapilo. Sice jsem strávil zmíněný rok v litoměřickém Teologickém konviktu, ovšem, jak jsem teď zjistil, kraj neznám. V tu dobu jsem poznal jen zmíněné město a jeho nejbližší okolí.
To je opravené.
Právě, proto mě až zaskočilo, jak je to jen o kousek dál jinak. Musím se i přiznat, že zpočátku mi v místech, kde jsme Wirbel natáčeli, nebylo příliš dobře. Nebylo to jen tím, jak ty vesnice vypadají, jak jsou budovy pobořené, ale ta krajina na první pohled působí depresivně.
Je to rovina, v níž se najednou objeví kužel. Sám mám velmi rád krajinu oblou, kopcovitou, zvlněnou či vysloveně hory. Půvab Českého středohoří jsem proto objevoval postupně. Pomohlo mi i to, že jsem vylezl na nějaký kopec. Vnímání krajiny shora je úplně jiné.