David Matásek: Na nimrody mám svůj názor, který nikomu ovšem necpu

Není to žádný osvícený pokračovatel tradic, který by se staral o zámek tak, jak by se slušelo a patřilo. Rozhodně tam nepřináší žádné kulturní bohatství. Zámek jen vytěžuje, nemá ani hezký vztah k českým nimrodům. Je to spíš takový vyčůránek, chce, aby se peníze, které do všeho vkládá, taky vrátily, spíše rozmnožily… Tahle postava je pro mě něčím zcela jiným, než jsem dosud hrál.

Mně se dokonce moc líbí! Celý seriál je hyperbolizovaný, přehnaný. Což se hercům vždycky hodně dobře hraje. Člověk tím vším získává větší uměleckou svobodu. Proto jsem i svou roli vzal. Všechno, co se v seriálu odehrává, je jednoduše bizarní. Už jen, kde se odehrává, co se v něm děje, jak se jednotlivé postavy chovají…

Když nabídka přišla, řekl jsem si: u tohohle prostě musíš být. Navíc seriál točili kamarádi, což ve zvažování nabídky, zda ji přijmout, nebo ne, taky hodně rozhodovalo. Udělali nám pak všem krásný konec prázdnin.

Velmi hezky, ač je velmi velká, až ohromná, opravdu ji v seriálu nepřehlédnete. Má obří hlavu, je celá chlupatá. Je to takový mazlík…

S ní to vážně šlo. Jak se při natáčení všichni obávají dětí a zvířat, to jsou vždy komplikace, ta moje kočka v Revíru reagovala na pokyny velmi dobře. Byla hodně zvyklá i na šantu kočičí, která mi v práci s ní hodně pomáhala.

Měl jsem šantu v kapse, byl jsem jí celý pomatlaný. Fungovala. Některé scény, ty náročnější, byly až k neuvěření. Třeba v jednom záběru přilétne orel…

Mě to taky zaujalo, už při čtení scénáře. Divil jsem jako vy, říkal jsem si: tohle nenatočí, to je jasné, to jsou nějaké scenáristické výmysly, které nepůjdou zrealizovat. A když jsem pak viděl naživo, jak to ti lidé, co to umějí, nakonec vše vymysleli, vše udělali, jak měli vše ošetřené, aby se nikomu nic nestalo – teď mluvím i o zvířatech – žasnul jsem. Myslím si, že Revíru budou docela koukat, co všechno jde u nás natočit. Jisté je, že projekt nebyl vůbec levný, že byl pečlivě připravený a všichni do něj dali maximum.

Vážně ne. Všechno klapalo, nikdo nikoho nehonil, ale všechno se stíhalo tak, jak má. Bylo to fakt výborné.

Spíš nedrápl. Abych vše ještě víc vyjasnil, šlo konkrétně o kastrovaného kocoura. Ti bývají klidnější… Jinak asi vím, na co celou dobu narážíte. Doma máme taky kočičku, nalezence. A taky by se nám vysmála, kdybyste po ní cokoli chtěla. Ani ta šanta by na ni nezabrala. Není cvičená. Je hodně svoje. Je to takový žižkovský svéráz. Miluje střechy domů a činžáků, žije na nich celý život, leze po nich. A když ji občas odvezeme na chalupu, vyleze nám na nějaký strom, odkud se nehne. V jejím případě bych až řekl, že nesnáší přírodu. (Smích)

Na rozdíl od naší kočky mám přírodu velice rád. Ale taky se v souvislosti s Revírem, který je o myslivcích, přiznám, že na nimrody mám svůj názor, který nikomu ovšem necpu. Vím, že mezi nimi jsou i osvícení, kteří nechodí do lesa jen střílet. Mluvím o kamarádech, již jsou i správcové lesů, těm všechna čest.

Jakýkoli seriál, co má herec dělat, vyžaduje to stejné: musíte si udělat čas. Musíte s ním v plánech dlouhodoběji počítat. Přiznám se, že se podobných projektů až obávám. Bráním se těm, co se prezentují jako vlajkové lodě různých televizí. Je z nich mimo jiné složité vyskočit… Stále se považuji hlavně za divadelního herce. Divadlu chci věnovat hlavní pensum svého času. To s nekonečným seriálem dohromady nejde. Mám radši uzavřené projekty.

Je to dokonce moje úplně první otázka. Další se týkají prostředí, postav, lidí, co budou projekt dělat… Zase se tím vlastně vracím k Revíru, k týpkovi, kterého hraju. Bavil mě právě tím, že vybočil z toho, v čem v poslední době v televizi hraju. Mám rád pracovní pestrost. Člověk díky ní nespadne do určitého typu, z něhož se nedokáže vymanit.

Mám v téhle souvislosti občas pocit, že čeští režiséři a castingoví režiséři neumějí moc pracovat s tím, že se lidi mění. Přitom se stačí jen zamyslet a být šikovný jako Kristýna, maskérka Revíru. Za tři čtvrtě hodiny ze mě udělala úplně někoho jiného, než kým pracovně bývám. Úplné monstrum. Měla to vymyšlené, musela i improvizovat a ono to zafungovalo. Jsem jí za vzhled své postavy v Revíru velmi vděčný. To se pak hraje samo.

Asi na to poslední, co v Národním divadle máme. Na Schnitzlerův Rej, jenž dělal francouzský režisér Arthur Nauzyciel. Tím, že byl cizinec, přípravy probíhaly jinak, byly velmi náročné. Hlavně na čas. On není zvyklý, že by mu po zkoušce herci odcházeli jinam cosi hrát. Nepřál si to, a taky nás nikam nepouštěl. Počítal jednoduše s tím, že jeho zkoušení je vždy delší, než se plánovalo, že nám to nesmí vadit. Myslím si ale, že to smysl mělo, že je to na výsledku, na představení vidět.

Zpočátku jsme vyjednávali, ovšem brzy jsme pochopili, že to má význam, že jde o způsob práce, který je na koncentrovanosti na věc zaměřený. Vzpomínám-li teď na vše zpětně, neřeknu vám, že to byla nebetyčná pruda, shrnu to, že nás projekt posunul dál, jinam.

(Smích) Aby tohle fungovalo, museli jsme šest týdnů sedět u stolu a naučit se jeho hereckou metodu… Právě to bylo nejdřív nezvyklé, jenže hrozně profesně osvěžující. Jsem zvědavý, co na představení řeknou diváci. Byl bych rád, kdyby přišli. Schnitzlerův Rej jim dá šanci vidět české herce v evropském projektu (ND hraje hru počátkem února a v květnu - pozn.red).

Podle mě do všeho vstupuje jeho muzikálnost. Schopnost uhlídat si určitý tón, melodii i v jazycích, jimž nerozumí. Od začátku věděl, na jaké věty se soustředit. Tím, že učí i na divadelní škole v Rennes, ví, co si v představení pohlídat. Dokázal nám své podněty pak i skvěle předat… Jinak se samozřejmě v češtině neorientoval. Tvrdil, že Francouzům zní podobně jako elfština, protože v ní máme písmena, která se ve francouzštině vůbec nepoužívají. On je tedy neuměl vůbec vyslovit.