Článek
Jak jste se s předlohou setkali a jak její autor na vaši nabídku adaptace reagoval?
David Laňka: Původně jsme pracovali na komorní látce z druhé světové války, ale bohužel jsme se nedohodli s držiteli práv na úpravách oproti původní předloze, a tak jsme najednou byli v takovém tvůrčím vzduchoprázdnu. Několik měsíců práce pryč. A tehdy nás naše dramaturgyně Zuzana Vojtíšková upozornila na divadelní hru Spolu, na to, že by se nám mohlo její téma líbit.
Martin Müller: A nespletla se. Ten příběh matky a jejích dvou dospělých dětí, z nichž jedno je handicapované a druhému, dceři, se nedostává pozornosti, protože ji matka směruje prakticky výhradně k postiženému synovi, nás chytil. Kontaktovali jsme autora Fabia Marru, jestli by souhlasil s filmovou adaptací, a až nečekaně rychle jsme se dohodli. Fabio pak dokonce přijel na natáčení a v jedné scéně se objeví společně se Štěpánem Kozubem, který hraje hlavní roli handicapovaného Michala. Toho ve Francii hraje právě Fabio.
Co vás na příběhu rodiny, která pečuje o handicapované dítě, nejvíc zaujalo?
Müller: Určitě to, že i když by člověk čekal, že takové téma bude pojaté vážně, možná až depresivně, příběh obsahuje řadu takových těch každodenních momentů, které dokážou diváka rozesmát.
Laňka: A pak také to, že příběh vypráví i o tom, jestli je v pořádku obětovat se pro někoho druhého a zapomenout přitom nejen na sebe, ale vlastně také na ostatní. Protože v přenesené rovině se tohle dnes děje v řadě rodin. Rodiče projektují své touhy a sny do svých dětí, lajnují jim denní program, zametají cestičky, děti vyrůstají doslova v peřinkách, ale ztrácejí tím také schopnost samostatnosti, volnosti a určité svobody, která je nezbytná pro jejich vývoj. Někdy je prostě důležité, aby dítě mělo čas jen tak samo pro sebe a pro nicnedělání.
Setkali jste se podobnými zkušenostmi osobně, nebo jste vycházeli jen z předlohy?
Laňka: Před pár lety jsme natáčeli dokumentární seriál o rodinách s handicapovanými dětmi, takže těch případů jsme znali dost. A všechny měly jedno společné, handicap dítěte vám nejvíce připomíná okolí, které vlastně neví, jak na něj reagovat. Nechat to být? Projevit lítost? A tím, jak neví, tak je mu nepříjemné být s ním konfrontován.
Je zajímavé, jak v dnešní době, která se zdá být liberální, je téma handicapovaných stále tak nějak držené za plentou.
Müller: A přitom se týká opravdu široké skupiny lidí, protože když jsme začali film připravovat, nestačili jsme se divit, kolik lidí má v rodině někoho s handicapem.
Štěpán Kozub hraje i dramatické role, ale diváci ho vnímají asi víc z těch komediálních. Co bylo rozhodující pro jeho obsazení do role autistického muže?
Müller: Jeho herecký talent a herecká poctivost. Štěpán, nakonec stejně jako Veronika Žilková a Kamila Janovičová, nemá ve zvyku hrát bez přípravy, z voleje. Na roli Michala se připravoval svědomitě, byli jsme na konzultacích ve spolku ALFI, který pracuje s autistickými dětmi, byl dokonce dobrovolničit.
Laňka: A krom toho tu roli hrála také fyziognomie. Bylo nezbytné, aby všichni tři zmínění herci mohli tvořit rodinu, aby měli v tvářích shodné rysy. Protože když pak ve filmech vidíte herce, kteří hrají rodinu, a přitom si nejsou v ničem podobní, zbytečně to ruší.
Jak se k filmu dostal švédský hudební skladatel?
Müller: Se Svenem jsme se dali do řeči na afterparty na jednom festivalu, kde jsme byli s naším krátkým filmem, on projevil zájem složit hudbu pro nějaký náš budoucí film, a po snímku Poslouchej a několika menších věcech je Spolu naším dalším společným projektem.
Laňka: Líbí se nám jeho cit pro náladu scény a určitý minimalismus, který se vlastně projevuje i v komunikaci po mailech. My mu film pošleme s průvodním Here it is! (Tady to máš!) a on nám pak hudbu pošle se stejně švédsky minimalistickým And there you have it! (A tady to máte vy!).