Daniel Růžička: Volha a StB? Tajní měli v televizi rezidenturu. Uměli přitlačit ke zdi

Scházíme se na Kavčích horách. Za desítky let, kdy je tu zaměstnán, je dokonale zná zvenku i zevnitř. Jeho oficiální post zní: vedoucí podpory a služeb vývoje a nových médií. Ve volném čase je vědec, který pomáhal úspěšný seriál fakticky „doladit“.

Nabídl jste mi sezení v bufetu, jemuž se kvůli bílým dlaždičkám říká Pitevna. Kolik podobných restaurací v ČT je?

Doslova na každém rohu. Objekt je rozlehlý a stavěn tak, aby se dal celý projít, ale je dlouhý, proto bylo plánováno hodně míst, kde by se dalo najíst a nebylo to ze studií, střižen a dalších televizních pracovišť moc daleko.

O kolika lidech se bavíme, když zmiňuje začátek Kavčích Hor, 70. léta?

Údaj z té doby nemám, ale v polovině osmdesátých let šlo o zhruba 9,5 tisíce zaměstnanců. Fascinující číslo v souvislosti s dneškem. Ale nesmíme zapomínat, že do roku 1992 šlo o federální televizi, do součtu tak musíme zahrnout kromě Prahy, Brna a Ostravy ještě Bratislavu, Košice a Banskou Bystrici.

Z toho zhruba šest tisíc připadalo na českou část ČST a zbytek na Slovensko. Odrážela se v tom všeobecná přezaměstnanost, ale hlavně to, že všechny tvůrčí a umělecké profese byli tehdy zaměstnanci ČST, režiséři, kameramani, zvukaři, řidiči, protože televize byla továrnou na všechno, co potřebovala. Byla jediná v Československu, která vyráběla televizní pořady, měla zpravodajství, byla generálním investorem Kavčích hor, vydávala publikace… Šlo o klasický socialistický kolos.

Jak velká byla personálně pražská centrála v době, kdy se odehrává Volha?

Zaměstnávala plus minus pět tisíc osob. Což se dávno změnilo. Dnes tvůrčí, umělecké profese a další, bez nichž se výroba pořadu neobejde, spolupracují s ČT externě.

Kolik v ČT pracuje lidí nyní?

Poslední čísla hovoří o 2900 v celé ČT. Bez mála dva a půl tisíce je v Praze, a po 230 v televizních studiích v Ostravě a Brně.

Ještě vás vrátím do socialismu. Kolik lidí z těch deseti tisíc bylo v KSČ?

Šestnáct procent v celém Československu. Ono to na první pohled vypadá málo na to, že šlo o důležitý ideologický prostředek KSČ. Ovšem vymyšlené to bylo chytře. V KSČ museli být především ti, kteří se podíleli na programu, výrobě pořadů a zpravodajství a vykonávali tzv. sledované funkce: šéfredaktoři, redaktoři, režiséři, dramaturgové…, ti, co přímo ovlivňovali obsah vysílání. Sledované funkce musely mít pětasedmdesátiprocentní organizovanost v KSČ. Když měl šéfredaktor v redakci například tři režiséry, vždy minimálně dva museli být ve straně. Podle tohoto principu byli vybíráni a zaměstnáváni.

Ve Volze se Standa Pekárek (Kryštof Hádek) dostane do ČST přes známé. Nějaké další prověrky už pro zájemce o tyhle lukrativní posty nebyly?

Záleží pro koho. ČST byla státní sdělovací prostředek a ústřední orgán státní správy, tedy něco jako ministerstvo. V 70. letech stále platil Kádrový pořádek nomenklatury, který určoval, do jakých vedoucích funkcí, i skutečně malých, potřebujete schválení od KSČ. A proto, aby byl člověk schválen, musel mít důležitou „výbavu“.

Tou „výbavou“ myslím, že musel být v KSČ, nebo alespoň členem Svazu československo-sovětského přátelství, nebo aktivním svazákem. Zkoumalo se, jakého byl uchazeč původu, zda dělnického nebo buržoazního, zda nemáte v rodině emigranta. A někde na konci byly profesionální předpoklady. A pořád se kádrovalo.

Každý rok probíhala komplexní hodnocení zaměstnanců – nejen jak každý pracuje, zda je kolektivního ducha a otevřené soudružské povahy, ale zda se účastní politických akcí a chodí do prvomájového průvodu, nebo s lampionem na výročí Velké říjnové socialistické revoluce, jestli pracuje pro stranu, angažuje se, působí v Brigádě socialistické práce, jestli v květnu a říjnu vyvěšuje praporky, jestli není příliš velký individualista a nestraní se kolektivu. Dnes se tomu usmíváme nebo kroutíme nevěřícně hlavou, ale takhle to za socialismu fungovalo – a všude.

Standu Pekárka dostával do televize člověk pracující ve zvláštním oddělení, soudruh Brabec (Martin Pechlát). Co měli tihle lidé na starosti?

Zvláštní oddělení bylo opravdu zvláštní. Pracovali v něm zaměstnanci ministerstva vnitra, kteří dohlíželi na to, aby pracovníci televize „fungovali“ tak, jak si strana představovala. Měl-li Pekárek přímluvu někoho od nich, pak byla silná a neotřesitelná.

Chápu dobře, že StB měla v ČST „odbočku“?

Ano, jakousi „rezidenturu“. Ale existence Zvláštních oddělení nebo Oddělení zvláštních úkolů bývala za socialismu v podnicích běžná. Zvláštní oddělení evidovalo zaměstnance vojáky, sledovalo kdeco, co se týkalo bezpečnosti, armády, tajností, styků s nepřítelem, podílelo se na cvičení Civilní obrany…

Pláštěnky, sáčky a plynové masky? To znám z dětství.

Já také. Hlavně instrukci, že při explozi jaderné bomby si leháme hlavou k výbuchu. Ale zvláštní oddělení mělo na starosti i ochranu státního tajemství, protože za komunistického režimu bylo státním tajemstvím snad všechno. Jen na okraj, dokonce i nějaký sad byl v tomto režimu, nepřítel nesměl znát počet vysazených jabloní…

A v televizi to byla například technická pracoviště či technologie ve studiích. A kdo byl nositelem státního tajemství, musel být vyškolen a průběžně prověřován, zda opravdu mlčí. Proto, když se ho někdo ptal na podrobnosti jeho práce, správná odpověď na všetečné otázky zněla: to nesmím říct. Jinak riskoval, že ho někdo udá a bude stíhán za vyzrazení státního tajemství. To bylo trestné. Pokuta a v nejhorším případě mohl skončit u soudu a ve vězení na nějaký ten rok.

Jak byla ČST tímhle donášením prolezlá?

Znovu použiju svou větu: asi jako všude. Musela jste si dát pozor, s kým a o čem mluvíte, abyste neměla problémy. Nikdo netušil, kdo komu co donáší. A možná to zní divně: těch, kteří věděli, jak systém funguje, bylo málo. Naopak jeho „neviditelných“ součástek bylo moc. Pak tu byly i případy, kdy lidé veřejně přiznali, že je estébáci lámali ke spolupráci, tím se dekonspirovali a byli pro ně nepoužitelní, ovšem také si za to pak nesli následky. Jsem přesvědčený, že řada lidí v televizi do spolupráce s StB spadla „mimochodem“.

Chtěli zůstat na obrazovce, chtěli dělat práci která je baví, rozvíjet svůj talent, nechtěli mít problémy, tajní uměli přitlačit ke zdi. Pletli udavačské sítě nad lidmi, co se podíleli na vysílání, nad těmi, kteří měli někoho v emigraci, nebo kontakty na osmašedesátníky, na disidenty, na lidi židovského původu…, byly důkladné.

Napadá mě, šlo být za socialismu zahraničním zpravodajem ČST bez spolupráce s StB?

Určitě nešlo. StB na nich měla zvláštní zájem. Potřebovala je vytěžovat, získávat informace ze zahraničí nad rámec jejich žurnalistické činnosti – drby či korektní informace o tamních politicích, veřejných osobách… O tom, že to tak bylo, svědčí i „černá“ lustrace, již po listopadu 1989 nechal udělat Syndikát novinářů. „Černá“ proto, že to bylo v době, kdy toto ještě neřešil zákon. Na jeho seznamu se předlistopadoví zahraniční zpravodajové ČST ocitli skoro všichni.

Všichni ovšem nemuseli být prvoplánoví „práskači“, ne?

Nemuseli, vždy záleželo na tom, jak byli aktivní a co u výslechů řekli. Četl jsem svazek, kde to dotyčný s StB hrál tak, že neustále vše odkládal. Ale to je papír, otázkou je, co se dělo „mimo papíry“.

Platila StB za podobné informace?

Nabízela nejrůznější systém benefitů. Opravdu šlo přes ně získat například byt, auto, postup v kariéře. Ovšem taky jsou známé případy, že ne vždy byla všemocná. Někdy ani její „přímluva“ či „doporučení“ nepomohly, aby se někteří lidé mohli vrátit do své milované práce. Šlo o osoby označované za „nepřátele státu“, byli na „černé listině ÚV KSČ“, tzv. pravicových oportunistů a exponentů.

Většinou šlo o ty, kteří se v roce 1968 angažovali za reformu politického systému a KSČ. Stávalo se pak, že například tvořili pro televizi pod jinými jmény, těch, kteří je kryli.

Zmíníte někoho?

Jindřich Fairaizl, výrazný dokumentarista, vyhozený z televize za své kritické sociální dokumenty z konce 60. let. Spolupodílel se na scénáři seriálu Sanitka, ale v titulcích a oficiálních materiálech není. O Jaroslavu Dietlovi kolovaly zprávy, že svým jménem kryje práci jiných.

StB kvůli tomu na Dietla dokonce vedla prověřovací svazek, v němž shromažďovala různé informace a udání jiných (například že pod Dietlovým jménem píše seriál Muž na radnici zakázaný František Pavlíček). A jestli je to pravda, že kryl svým jménem zakázané autory? Podobné úvahy se objevovaly i v 90. letech, protože Dietl byl opravdu autorsky velmi plodný. Ale neznám případ, který by to potvrdil.

Důvody asi nemusíme jmenovat, že?

Nad všemi visel strašák roku 1968, kdy se televize utrhla z kontroly aparátu KSČ. Dřív než byla oficiálně zrušena parlamentem cenzura, novináři si ji zrušili sami, přestali ji respektovat. A když přijela okupační vojska, sdělovací prostředky se postavily proti nim, stály za Dubčekem, informovaly o tom, co se v zemi odehrává. Televize v tomto samozřejmě nechyběla. Pro konzervativní členy KSČ, pro normalizátory šlo o memento, které se ne(s)mělo zopakovat. Média už nikdy nesměla jít proti zájmům strany.

Existovala tedy v ČST předběžná cenzura, která ostatně fungovala už za 1. republiky?

V 70. a 80. letech šlo především o velmi důkladnou autocenzuru. Všichni věděli, co se od nich čeká, a co naopak vzbudí průšvih. Což byl posun oproti padesátým a šedesátým letům, kdy existovala cenzura předběžná. Když televize v roce 1953 vysílala živě, cenzor seděl přímo ve studiu. Byl ve scénáři o stránku dřív a kontroloval, co má následovat. Byl-li spokojený, mohlo se vysílat dál.

V roce 1968 se po moskevských jednáních našich politiků s Brežněvem, která probíhala v okupačním týdnu, se cenzura na podzim vrátila jako cenzura následná. Byla jste potrestaná za to, co jste otiskla, či odvysílala. Nastoupila již zmíněná autocenzura. Šéfredaktor musel vědět, že se může na své lidi spolehnout, že nevypustí nic, co by šéfredaktora mohlo ohrozit, protože by byli ohroženi i oni sami.

Razítko dostávali pomyslně až potom, na schvalovacích projekcích, kterých se, když bylo třeba, účastnili soudruzi z aparátu KSČ z oddělení masových sdělovacích prostředků při ÚV KSČ. Ti vám dokázali skutečně zavařit…