Dana Batulková: Advent je vzácnost. Mám ho raději než samotné Vánoce

Ano. Je to moc milá, roztomilá a pozitivní figura. Je pravou rukou svého nepraktického doktora a má k němu téměř mateřský vztah. Líbilo se mi ji hrát.

Na začátku nového projektu mám malinko trému pokaždé. Pokud je ale nový pro všechny, tolik mi to nevadí.

Nejhorší je vstupovat třeba do rozjetého seriálu, jako je například Ulice, která existuje skoro dvacet let. Má už svůj zaběhnutý rytmus, kolegové jsou mezi sebou sžití, a vy najednou přicházíte jako další postava. To nemám ráda. U Léta s Evženem jsme ale všichni byli na stejné lodi.

Ano, třeba s Markem Němcem, s kolegy z Dejvického divadla, Jirkou Dvořákem, Janou Pidrmanovou nebo Mirkem Táborským. Samozřejmě se osobně známe, sleduju je, ale pracovně jsme se potkali poprvé.

Naštěstí se to dá docela dobře skloubit. Během natáčení Léta s Evženem bylo až neuvěřitelné horko. Když jsme točili u řeky, záviděli jsme z břehu všem hercům, kteří se mohli koupat.

Bylo to paradoxní. Janě byla ke konci dne už velká zima, my ostatní na ni závistivě koukali.

Ráda si pouštím něžné rodinné filmy s příjemnou atmosférou a humorem. V Létě s Evženem si zahrála spousta dětí, je to trochu ve stylu Ať žijí duchové.

Nevadí mi. Hrát s úplně malinkými dětmi je samozřejmě náročnější, jsou zpočátku nedůvěřivé a musíte se s nimi skamarádit. Ty naše už byly větší a opravdu šikovné. Na natáčení vytvořily bezvadnou partu. Měli jsme na ně štěstí.

Vůbec ne. Byly to děti, které už předtím točily. Nerozlišovaly, kdo je profesionální herec a kdo ne.

Ano, pořád. Hodně mě baví. Občas když přijdu domů po představení a nestihnu ho zhlédnout celý, pouštím si zpětně alespoň části s tanci.

Jsme nejspíš unikátní dvojice v tom smyslu, že těch posledních šestnáct let průběžně tancujeme na plesech a různých akcích. Neustále nám chodí pozvánky, zrovna letos jich dorazilo docela dost. S Honzou se dodnes kamarádím, prožíváme spolu životní eskapády.

Latinu už skoro vůbec netančím, ale ponechali jsme si waltz a tango jako naše dvě stálice.

Marianka má instagram od začátku, kdy vzniknul (v roce 2010 – pozn. red.). Tehdy ještě nebyl takový fenomén jako dnes, nefungovaly na něm reklama ani spolupráce. Používaly jsme ho při cestování, koukaly jsme se, které restaurace nebo památky lidé v destinaci doporučují.

Dcera mi ho už tenkrát založila taky. Až donedávna jsem na svém účtu měla všehovšudy asi sedm fotek, přitom asi jedenáct tisíc sledujících. Nechápu, co tam sledovali. Teď mi instagram plní ostatní, když mě označují v příspěvcích. Jsem za to ráda, moc to s ním neumím. A taky jsem na to líná.

Moc ne. Dívám se jen, co sdílela Marianka nebo Kuba (hereččin syn Jakub Prachař – pozn. red.), i když ten na instagramu stejně jako já moc akční není. Když se chci rozptýlit, pouštím si krátká videa se zvířátky.

Teprve mě čeká schůzka s tvůrci. Vím ale, že v inscenaci budu zpívat, což úplně není má parketa. Mají mě i omladit do patnáctileté postavy. Uvidíme, co z toho vzejde.

Samozřejmě, Brada Pitta miluju. Film jsem viděla už dost dávno. Divadelní ztvárnění by s ním však nemělo mít nic společného.

Snažím se o to. Vánoce jsou, ať chceme, nebo ne, svým způsobem stresující. Chcete, aby se během nich nic nepokazilo a všichni měli radost. Mnohem raději mám advent. Přichází ticho, těšení se, je to taková vzácnost v roce.

Zvláštní je, že v prosinci vždycky bývá nejvíc práce. Vyeliminovala jsem proto všechny mejdany, omezila schůzky. Svět přece Štědrým dnem nekončí.