Dagmar Pecková: Hlavně, aby mi jednou nedali vražedkyně

U mé paní učitelky Antonie Denygrové, sólistky Národního divadla v Praze. Začala jsem k ní chodit po konzervatoři na hodiny zpěvu.

Každá začínala tím, že jsme si sedly ke stolu a posvátně poslouchaly Marii Callasovou. Nechávala na mě tak působit její umění. Bylo technicky, hlasově a hlavně emočně dokonalé. Tohle byla kombinace, kterou na jeviště přinesla právě ona. Své role zcela naplnila. Podle mě se pak nenašel nikdo, kdo by byl jako ona.

Ano, odvádí neuvěřitelný výkon. Dokázala věrně ztvárnit ženu, která kdysi byla na absolutním vrcholu, stále je slavná, ale nezvládá už dělat to, co miluje: zpívat pro publikum. Najednou jako by to nebyla ona.

Kus z ní chybí a ona ho nedokáže znovu najít. Tyhle pocity zná asi každý umělec, respektive zpěvák/zpěvačka. Najednou se „cosi“ stane a vy nevíte, jak dál. Nemůžete zacházet s hlasem, jak byste chtěla, protože už „nefunguje“ podle starých a naučených postupů.

Z vlastní zkušenosti vím, že je. Musíte si najít „cosi“ jiného. Je to těžké. Navíc Maria se zpěvem vyrůstala od dětství. Věnovala mu pět set procent času, života, emocí. Neznala nic moc jiného. Skoro nevěděla, že existují mužský, že existuje láska… A do toho přišel Onassis.

Psychicky ji naprosto zruinoval, čímž zruinoval i ten její hlas, protože hlas je součástí vašeho těla, vaší psychiky. Zbyla z ní troska. Právě tu nám film Maria představuje. Zvenku je stále krásnou ženou, uvnitř je hodně rozbitá. Chtěla by ovládat svůj hlas, znovu zažívat kouzlo hudby, ovšem bez fungující psychiky to nejde. A z toho jí puklo srdce.

Ani tam není špatná, naopak. Někdy jsem si dokonce i řekla: skvělé. Na sekvence, kdy se Maria trápí, totiž její hlas stačí. Skvěle do nich zapadá. Jde o ty, které mapují chvilky před její smrtí. Na Callasovou jinak nemá nikdo. Momenty, kdy se do filmu promítají její vystoupení z dob největší slávy, poznáte. Máte-li školené ucho.

A zase se vrátím k Angelině. Třeba scéna z filmu, kdy zpívá ráno Normu služce v kuchyni, a přitom je pod prášky, je filmařsky skvělá. Zároveň každou zpěvačku napadne, zda je to možné. Dát Normu těsně po probuzení, bez rozezpívání je dost neuvěřitelný počin i pro zdravou zpěvačku… Ale o to nejde. Portrét zlomené umělkyně, ženy je jinak dokonalý. Stejně tak scény, kdy prochází s fiktivním novinářem Paříží a vypráví mu o svém životě.

Ona sama byla… Myslím si, že by tenhle film měli lidé vidět právě proto, aby pochopili, co se stane s umělcem, když ztratí publikum, když najednou odejde smysl jeho života, už nemůže tvořit, když si uvědomuje, že zmizel cíl, na nějž tvrdě, dlouhé roky dřel. Bolí to moc. Neustále o tom filmu přemýšlím, chytne vás za srdce. Angelina Jolie Callasovou trefně vystihla.

Je to jedna z mých cest. Myslím si, že se mi na ní daří. Navíc děj Mileny, vztah mezi dcerou a matkou, mezi Milenou a Honzou (Jana Krejcarová - pozn. red.), je stále aktuální, i když byl hodně divoký. Je trochu škoda, že se to nehraje ve větším městě, na druhou stranu to není z Prahy do Boleslavi tak daleko, aby nemohli diváci na představení dorazit.

Může za to Petr Mikeska, šéf činohry v Mladé Boleslavi, který pro mě hledal další hru po Mistrovské lekci, po Callasové. Ostatně právě on má na mé činoherní kariéře zásadní zásluhy. Vzpomněl si v té souvislosti na spolužáka, na Marka. A on zas připravoval scénář pro Agnieszku Holland, která podle něj natáčela Kafku. Milenu měl v tu chvíli jako jakýsi vedlejší „produkt“. Napsal ji tedy pro mě a pro mladoboleslavské divadlo.

Jasně, vzdala jsem „jen“ operu. Některá média, hlavně bulvár, tohle nepochopila. Nechci zpívat operu, protože si myslím, že jak mi přibývá věk, odchází zároveň schopnost hlasově vyjadřovat hudbu natolik, abych sama se sebou byla spokojená a mohla si s klidným svědomím stoupnout na jeviště. Od toho tady máme už jiné, podstatně mladší kolegyně.

A pokud starší pěvkyně úporně tvrdí, že mají hlas jako před deseti dvaceti lety, vědomě lžou. Klasické písňové recitály ale nadále zpívat můžu a taky to dělám ráda a dobře.

Jmenuje se Ty vole se neříká. Přišla téměř současně s Milenou. Slavná novinářka jako by mě inspirovala. Hlavně aby mi jednou nedali vražedkyně, to by mohlo špatně skončit…

Rychle i pomalu. Kniha obsahuje mé vzpomínky, je jich 101. První je z dob, kdy mi byly čtyři roky, pak je jich tam pár z mé školní docházky, nechybí v nich máma, táta, děti, všechny tchyně, oba manželé, opera, profesoři zpěvu, první angažmá…

Ale také ponižující zážitky. Včetně toho, kdy mi šéf Národního divadla Zdeněk Košler řekl, že nemám jakékoli předpoklady pro operu a já odešla do Německa, kde jsem poměrně rychle v Drážďanech uspěla. Je to taková sarkastická rekapitulace života, naší společnosti, češství. A jak dlouho vznikala? Měsíc, v červenci.

Ano, povídky nejsou dlouhé, já jsem rychlá, výkonná, když musím, když chci. Do toho jsem se učila ještě tu Milenu. A říkala jsem vám, že neumím s počítačem?

Na iPadu. Datluju do něj své věci jedním prstem. Počítače jsem si nikdy nezamilovala a tohle mi vyhovuje. Nedokážu totiž fungovat v tom vašem systému, který řídí velikost písma, počet znaků a další věci, iPad je pro mě ideální.

Je trochu větší než telefon, všude se vejde, na displej vidím. Takhle jsem dokázala napsat tři povídky denně. Věděla jsem, že se v nich nesmím vykecávat, protože knížka měla být tenká, tak se to dalo zvládnout. Musela jsem se držet podstaty příběhu. Ten musel mít nějakou pointu.

Ano, dá se to tak říci. Glosovala jsem svůj život, bavilo mě to.

To bych dělala strašně ráda. Jen na to nemám ani čas, ani energii. Možná se k tomu dostanu v důchodu. I když dcera Dorothea, která je výtvarně nadaná, se mým pokusům směje. Ani se jí nedivím. Studuje architekturu ve Výmaru, na univerzitě Bauhaus, ví, jak má co vypadat.

Nemůže mě zkritizovat za zpívání, protože mu nerozumí. Nemůže mě zkritizovat za psaní, za hraní, protože neumí česky, tak jí v tomhle nechávám volné pole… Syn Theodor je na tom líp. Mou knihu četl a obě divadelní představení, v nichž hraju, viděl.

Po Mistrovské lekci se mě zeptal, proč na to měl jít do divadla, když právě tohle má doma… Z Mileny byl nadšený.