Čeští filmaři bojují za záchranu šiřitele koronaviru – luskounů

Připravovaný dokumentární film se jmenuje Volání přírody. Štáb se rozhodl do něj luskouny obsadit ještě před tím, než se nákaza začala z Číny šířit.

K zaměření na tento živočišný druh je vedl fakt, že za posledních deset let pytláci kvůli masu a šupinám ulovili více než milion luskounů.

Tvůrci snímku v čele se zoologem Tomášem Ouhelem a režisérem Pavlem Soukupem se za nimi před týdny vydali do Asie. Své záběry konkrétně natáčeli a natáčejí na Sumatře a odlehlých Mentawajských ostrovech. Zaznamenali tam také informaci, že čínští vědci označili již tak ohroženého luskouna za možného mezihostitele, přes kterého se nový typ koronaviru údajně přenesl na člověka.

Jestli je to pravda, či nikoli, vědec Ouhel ale neřeší: „Virus se rozšířil z nekontrolovaných trhů s volně žijícími živočichy, kde jsou luskouni běžně dostupní. Ať už živí, tak čerstvě naporcovaní, či sušení. Stejně tak jako stovky dalších volně žijících živočichů, kteří mohou být v budoucnu příčinou dalších epidemií.“

Upozorňuje dále, že z luskouních šupin se vyrábějí například preparáty na podporu laktace: „Celá luskouní pohádka o tom, že jejich maso a šupiny léčí, je jen čínský blud. Je velká šance, že současná panika kolem koronaviru a luskounů vyvolá tlak na regulaci trhů a tím klesne světová poptávka po luskounech. Pokud se k tomu přidá pár ochranářských organizací, na různých místech světa se začnou zabavovat pašovaná zvířata a udělovat vysoké tresty za pytláctví a pašeráctví, svítá naděje, že si budou luskouni moct dál spokojeně a vesele chroupat mravence a termity.“

Režisér Pavel Soukup k tomu doplňuje: „Zkušení indonéští lovci luskounů vyprávějí, že dřív potkali i pět zvířat za noc, zatímco my jsme po deseti několikahodinových trecích džunglí na ostrově Belitung, kde by podle všech dostupných informací luskouni měli být, našli jen jednoho, kterého farmář chytil na poli. Abychom nějaké luskouny viděli, museli jsme se vydat až na odlehlé Mentawajské ostrovy.“ Dodává, že savci mají značný apetit, čímž přirozeně regulují množství mravenců, udržují rovnováhu ekosystému, v němž žijí.

Luskounů existuje celkem osm druhů, čtyři se nacházejí v Africe a čtyři v Asii. V Indonésii se nachází jen jeden – luskoun sundský neboli ostrovní.

„Ostrovní luskouni jsou na tom hůř, protože lze poměrně rychle vychytat z ostrova prakticky celou populaci, jak se tomu právě stalo například na ostrově Belitung. Na druhou stranu, pokud na malém ostrově zničíte pašeráckou síť, může to mít velký vliv na ochranu tohoto druhu,“ nepochybuje Soukup.

Všichni z výpravy jsou zdravotně v pořádku a mimo oblasti zasažené koronavirem.