Cannes 2024: Šílený návrat Velkého kmotra

85letý filmař obklopený členy svého klanu, včetně Adama Drivera, Giancarla Esposita, Jona Voighta a dalších, představil svůj bláznivý mesiášský odkaz v Cannes ve čtvrtek večer.

Hollywoodský gigant snil o natáčení Megalopolis přes čtyřicet let. Sci-fi film přináší epopej inspirovanou Shakespearem i římskou republikou, kterou Coppola přirovnává k Americe. Snímek plný dekadence se proto mísí s dávnými reáliemi.

Jeho scénář trvající 2 hodiny a 18 minut je jinak celkově velmi upovídaný, spletitý, řekněme barokně košatý, a to včetně řady často nezajímavých dialogů, přebytečných scén, jako jsou ty v nočních klubech s polonahými dívkami. Ani epické a nákladné natáčení či přehnané efekty nikoho moc nepřesvědčí.

Coppola jim ovšem vypráví svůj příběh. Po katastrofě (proč tomu tak je, zůstává nejasné) se musí město přebudovat, což vytváří velký konflikt mezi utopistickým architektem, který umí zastavit čas (!), a zkorumpovaným starostou.

První sní o utopické budoucnosti a chce město přestavět na ideál, který připomíná zahrady Edenu a rajský Life forever, zatímco druhý zůstává připoutaný ke starému statu quo chránícímu privilegia bohatých.

Starostova dcera Julia, která se zamiluje do architekta, je rozpolcena mezi oběma muži a bude muset rozhodnout, co bude nejlepší pro budoucnost lidstva. Ano, na plátně se ve skutečnosti nehraje o nic menšího než právě o budoucnost lidstva!

To vše mezi řádky provázené odkazy a symboly na zánik civilizace (té dnešní nebo kterékoliv jiné), které diváka nutí k přemýšlení o tvůrcových nenaplněných osobních snech a o jeho „odcházení“. Nechybějí tak četné scény s otáčejícími se hodinami, ať už jako fantaskní výjev kdesi v oblacích nad městem či výmluvné tikání v pozadí. Jenže smysl, proč Coppola vše točil, uniká. Alespoň některým divákům.

Zastánci a odpůrci nového projektu se tak po projekci dohadovali o významu snímku. Někteří jej označili za záměrný kýč… Další se nebáli mluvit o propadáku. Ostatně takto se vyjádřili i četní američtí kritici.

A jaká je v tomto filmu role naší oblíbené ženy – tématu festivalu? Coppola zřejmě nemůže vystoupit z generačního modelu, žena se ocitá v roli zmítané láskou, v ohni mezi dvěma muži, ženy mstící se či podřízené. V závěrečné scéně s tikajícími hodinami Julia nakonec lidstvu dává novou šanci v podobě rozkošného miminka, které dostalo jméno Sunny Boy. Svět má tedy naději!

Poněkud autobiografický námět filmaře s horkou hlavu, naštvaného na velká studia, který si ve své kariéře vždy dělal, co chtěl. „Řekl bych, že je to můj nejambicióznější film, ještě ambicióznější než Apocalypse Now,“ svěřil se v roce 2019. 

Avšak podle mě se nezdařil. A bylo by opravdu velmi překvapivé, kdyby Coppola vyhrál svou třetí palmu. Režisér však jistě zůstane v Cannes až do 25. května, aby předal čestnou Zlatou palmu svému příteli Georgi Lucasovi.

Jeho ambice přinést divákům silné poselství, jak cituje průvodní hlas mezi scénami Megalopolis: konec civilizace není náš osud, vyzněla tentokrát naprázdno.