Baví mě točit o střetu generací, říká režisér Tomáš Pavlíček nejen o svém filmu Přišla v noci

Váš film Přišla v noci získal tři ocenění na Cenách české filmové kritiky. Jak to vnímáte?

Máme z toho velkou radost. Cenu vnímám jako kolektivní. Protože Přišla v noci je týmové dílo. Na scénáři i režii jsme pracovali s Honzou Vejnarem, ale k filmu přispěl v podstatě každý člen štábu. Kameraman Šimon Dvořáček, hlavní herečka Simona Peková, střihač Jakub Vansa, zvukařka Míša Patríková. Přišla v noci bych rozhodně pouze sám takhle nevytvořil.

Hlavní hrdinku, tchyni, hraje právě Simona Peková, která si prý upravovala i své repliky.

Je to tak. Měli jsme nějakým způsobem napsaný námět, pak jsme se sešli se Simonou a ta nám dlouze vyprávěla. Do scénáře jsme použili části jejích vět a jejích historek ze života. Když jsme se Simonou začali zkoušet, všiml jsem si, že si ve scénáři tu něco dopsala, tu něco poupravila. Normálně se mi to nelíbí, protože mám strach, že to rozbije rytmus dialogu. Ale nechal jsem ji to zahrát a od první chvíle to bylo dobré, takže jsem na to neupozorňoval a nechal jsem ji to takhle dělat.

Kde jste na ni přišel?

Znám ji už skoro dvacet let. Jako gymnazista z Chrudimi jsem dojížděl do Brna do tehdejšího Divadla Husa na provázku, kde hráli představení podle Dostojevského románů. Zločin a trest, Idiot, Bratři Karamazovi, Běsi. Ona v těch inscenacích hrála. Koukal jsem na její projev a říkal si, to je opravdu síla. To by bylo strašně zajímavé použít ve filmu. Ale nikdy jsem pro ni neměl roli, protože jsem si říkal, buď ji využít naplno v hlavní roli, nebo vůbec. Až teď po dvaceti letech, když jsme napsali postavu Valerie, mě napadlo, že je vlastně pro ni.

Vážně jste to dvacet let držel v hlavě a první plán byla ona?

Ne, to ne. Napsali jsme postavu a nevěděli jsme. Když hostovalo v Praze HaDivadlo, šel jsem na jejich inscenaci Naši, kterou napsal Bohdan Karásek a režíroval Ivan Buraj, a tam hrála Simona ve velmi civilní poloze. V tu chvíli mi to zaklaplo.

Už váš druhý film byl oceněn filmovými kritiky. Prvním byla Chata na prodej. Oba filmy jsou o generačních střetech. Je to vaše téma?

Baví mě točit a hovořit o střetu generací. Mám úzký vztah se svými rodiči i prarodiči a vlastně mě na tom baví, že to je permanentní drama, permanentní střídání různých pohledů na věc. V případě naší rodiny je to komedie i psychodrama a pořád se to střídá. Máme skvělý a živý vztah, takže o napínavé situace není nouze.

A ve vaší hlavě vyhrává mladší, nebo starší generace?

Součástí principu, co dělám, vlastně je, aby nikdo nevyhrával. Podstatou pravdivé výpovědi je hledat, kde v tomhle případě jedna generace vítězí a kde naopak prohrává. To znamená podívat se na silné stránky i slabiny. To jsme se v případě filmu Přišla v noci s Honzou snažili dělat poctivě. Aby tam byly chvíle, kdy mladšímu páru i starší Valerii někdy fandíme a někdy nás štvou.

To se povedlo.

V případě Valerie ano. Myslím si, že jsou momenty, kdy diváky určitě štve, ale snažili jsme se, aby s ní i cítili. Ano, je nesnesitelná, ale nikdo jí nemůže upřít, že žije naplno. Náš mladý pár je empatický, ale možná taky trošku přichcíplý.

Film je nominován v osmi kategoriích Českých lvů. Co to pro vás znamená?

Je to velké ocenění, moc si ho vážím. Současně ale říkám, že filmy nedělám pro ceny. Na filmu mě nejvíc zajímá, aby byl pravdivý a dobrý, a pak, aby byl zábavný pro diváka. Jestli se to povedlo, nejvíc ukáže čas.

Kromě svých filmů točíte také seriály. Pro Novu Případy mimořádné Marty a Policie Hvar.

Někdy jsou to komedie, někdy krimikomedie. Dělal jsem Případy mimořádné Marty, teď točíme jejich pokračování. Také seriál Policie Hvar a pár epizod seriálu Táta v nesnázích, což je zase rodinná komedie. Dělal jsem i Co jste hasiči 2, to je vlastně úplná komedie.

Reakce na Policii Hvar nejsou úplně nadšené, možná je to pro lidi moc uvolněná kriminálka…

Ale o to jsme se snažili s kreativním producentem Davidem Musilem. Byl jsem osloven proto, ať vznikne něco, čemu se vlastně říká uvolněná kriminálka, tzv. light crime. Takže jsme chtěli zkombinovat lehce nadsazenou detektivku se situačním humorem. Jestli to vyšlo, nebo nevyšlo, nevím. Kritici i diváci něco řeknou. Snažili jsme se v daných podmínkách udělat nejvíc, co se dalo. A musím přiznat, že natáčení a produkce byly velmi dynamické. Stojím si za tím, že herci dobře hrají, daří se komické časování, lokace i hudba fungují skvěle a střihově to má spád.

Myslím si, že light crime je dost náročné udělat. A asi bych nyní nedokázal říct jednu českou věc, které se to opravdu naplno povedlo.

Jak se vám přechází mezi vašimi filmy a seriály?

Seriálová práce je jiná, než když pracuju na svém filmu, podle vlastního scénáře. Je na to míň času a práce musí být rychlejší a údernější. Hodně si toho vážím, protože můžu zkoušet různé žánry, styly, poznávám řadu herců a nové lokace. Cítím se v tom dost svobodně, ale rozhodně si u toho neodpočinu. Natáčecí den je velmi intenzivní. Ale je to něco jiného.

U svého scénáře zkoumám přesnost každého slova, u seriálů nemůžu, protože přebírám scénář, který je napsaný pro tu věc, a snažím se ho zrealizovat s nadhledem. To možná vnímám jako svoji sílu, že se snažím, aby ty věci byly lehké, odsýpaly a díky tomu byly pro diváka zábavné.

Jaké budou vaše další projekty?

Budu točit štědrovečerní pohádku pro Českou televizi. A pracuji na celovečerním filmu Můry, což bude dětský film s animovaným bubákem, který spolurežíruji s Kateřinou Karhánkovou. V obou případech to nejsou moje scénáře. Nikdy jsem nedělal pohádku ani dětský film s animací. Baví mě, že mě to rozvíjí, že se posouvám někam, kde jsem ještě nebyl. Současně je v tom hodně nejistoty, ale vlastně je to velké dobrodružství.