Anna Lucie Schollerová: Nabídky na Ordinaci v růžové zahradě mi nechodí, ani nechybí

Pocházíte z Blatné, ale, co vím, nejste první umělkyně v rodině, že?

Moje maminka odsud pochází, ale studovala v Praze, na Hollarce, pak na Akademii výtvarných umění, na AVU. V Praze pak potkala i mého tátu, ten studoval DAMU. Takže se daly dohromady AVU a DAMU a narodila jsem se já. Mamka je jinak akademická malířka a táta režisér.

Jak to bylo s vaším dědečkem, kterého umění taky živilo?

Byl známý rozhlasový režisér na Slovensku, zasloužilý umělec Vladimír Rusko. U něj to naše rodinné umění tak nějak začalo. Další generace už „jen“ navazují.

Ale z Blatné je to do Prahy docela daleko, ne?

Je, ale já jsem v sobě to hraní měla nějak odjakživa. Odmalička jsem ráda lidem kolem sebe hrála, dělala jsem pro ostatní představení. Byla jsem pošťačka, babička kamarádky z ulice… Bavilo mě si podobné scénky vymýšlet, vytvářet si vlastní realitu.

Tak jste, hádám, zamířila do dramatického kroužku.

Ráda bych, jenže v Blatné podobné kroužky nebyly. Jediné, co tam bylo, byla umělecká škola, hudba a tanec. Jako dítě jsem proto zamířila na akustickou kytaru. Sice mě bavila, šla mi, ale jak jsem byla starší, zjišťovala jsem, že mi nepřináší realizaci, po které toužím.

Až přišla první role, která byla vlastně náhodná.

Naprosto. Viděla jsem na jedněch divadelních stránkách, že pražské vršovické divadlo vyhlašuje konkurz na role v představení Agathy Christie Past na myši. Vyrazila jsem na něj s tím, že to buď vyjde, nebo nevyjde. Nijak jsem to v sobě nehrotila. V té době, bylo mi asi devatenáct, jsem šla do všeho po hlavě. Když jsem pak dorazila na místo konkurzu, sedělo tam několik desítek krásek, upravených, naučených, dokonalých. Všechny vypadaly až stejně. Já vypadala zkrátka jinak. (Smích)

Neučesaně?

Byla jsem přirozená, to asi na konec rozhodlo. Tu roli, co chtěly všechny, jsem dostala právě já. Byla mou první v divadle, následně přicházely další a další. Následně přišla Ulice na Nově, díky ní si mě začali všímat lidé z televizí. Moje česká kariéra se rozjela.

A co ta zahraniční? Šlo zase o náhodu, nebo o přirozený vývoj?

A víte, že to byla zas náhoda?! Můj tehdejší přítel viděl na stránkách Kinoboxu inzerát, že česká režisérka Nora K žijící New Yorku chystá v Praze natáčení seriálu. Do žádné jeho role jsem se sice typově nehodila, ale přítel mě přemluvil, ať něco natočím, ať to jen zkusím. Aniž bych cokoli tušila, poslal video paní režisérce. Po dvou měsících mi přišla odpověď, že se jim nahrávka tak líbila, že přepsali scénář a dopsali do něj roli pro mě. Natáčení začalo půl roku nato. Vedle mě v seriálu hrál třeba Radek Banga, dostal roli Robina. Vzniklo tam i mé velké a nyní již dlouholeté přátelství s režisérkou, Norou K.

Mluvíme o seriálu Whisper Naked Shadow (Šeptej Nahá Stín ). O čem je?

O studentech, kterým se náhle začnou dít divné věci. Já jsem hrála Sofii a v určitých momentech na mně mizelo oblečení.

To jste byla před kamerou nahá?

V podstatě ano. V nějakých chvílích na mě oblečení podle scénáře mizelo, což se různě před kamerou zakrývalo… Jako postava jsem nevěděla, co s tím mám dělat. Robin měl zas jinou vlastnost, tak silný hlas, že praskaly stěny, padaly židle, ale opět jen v určitý moment. Nikdo z nás nevěděl, proč se nám to děje právě v určitý čas. Společně s námi to diváci seriálu poznali až na jeho konci.

Kde se vysílal?

Od začátku mířil na internet, kde cílil na skupinu diváků pod 35 let. U nás ho odvysílala placená platforma Obbod TV, kde mimo jiné začínal Vyšehrad Jakuba Štáfka. Když skončila, řešila se další jeho distribuce. Seriál zamířil i na různé světové festivaly, kde zaujal společnosti Amazon Prime a TUBI by Fox. Proto se seriál přeložil do angličtiny a zamířil do ciziny.

Uspěli jste tam?

Podle reakcí, co máme, ano. Nejvíce pozitivních je z Asie. Tam mě jen zaujalo, že ho zařadili do kategorie: drama. Přičemž my to spíš vidíme jako komedii. V Asii se ale seriál i tak moc líbil. Pak bodoval ještě v Americe. Je zajímavé, že Whisper Naked Shadow nakonec mnohem víc zaujal diváky venku než v Česku.

Tušíte proč?

Možná je to jeho indie formátem, který byl pro zdejší trh ještě nový. Seriál se natáčel v roce 2018. Od té doby se leccos změnilo.

Za roli Sofie jste dostala na filmových festivalech několik odborných cen. Byla jste na nich osobně?

Ano, třeba v Jižní Koreji, v Minnessotě, nebo New Jersey. Ovšem seriál bodoval i jinde: v Los Angeles, na Novém Zélandě, ve Florencii… Jenže do toho přišel covid, který celý filmový průmysl na roky zastavil.

Hypoteticky. Kdyby nepřišel, nastartoval by seriál vaši zahraniční kariéru?

Myslím si, že ano. Všichni jsme v to doufali. Chystala se druhá série, která se sice dokončila, ale už těsně před pandemií. Ta následně zpřetrhala spoustu tvůrčích vazeb. Všechno se změnilo. Pokračování kvůli covidu zapadlo.

Vy jste celou dobu žila v Česku?

Ano, napůl v Praze a napůl v Blatné. Po zavření divadel, zastavení natáčení jsem začala dělat mimo obor. Řekla jsem si, že si musím nějakým způsobem udržet aspoň nějakou finanční jistotu. Nejsem typ, co do poslední chvíle čeká na to, že cosi dobře dopadne. Přešla jsem na druhou stranu. Začala mě živit sociální média, dělala jsem event manažerku, produkční. Což mě zachránilo. V herectví ani v životě nevíte, co se může stát.

Rozjela se vaše kariéra aspoň loni, kdy už restrikce plošně padly?

Doufám, že ano. V New Yorku jsem točila nový film Fresh or Frozen. V New Jersey jsem taky získala ocenění za jiný snímek, Clearly Human. Role pro mě byla zlomová, byla celá v angličtině. Do té doby jsem hrávala v češtině a přidávaly se titulky.

Teď mi řekněte, když jdete v Čechách na konkurz, jsou zahraniční zkušenosti výhodou, nevýhodou, nebo je to všem spíš jedno?

Asi jedno. V Česku se spíš hodnotí, zda jste hrála, hrajete ve slavných filmech, známých seriálech, zda jste mediálně známí, chodíte na různé akce… V cizině je to jinak. Když se dělají seriály, produkce často obsadí schválně neznámé herce, z nich udělá hvězdy, když projekt vyjde. Je to pro ni levnější. A jak jdou seriály na internet, nemusí okamžitě, rychle řešit, zda uspějí v kinech.

Přes to vše jste v českých seriálech hrála. Vedle Ulice třeba v První republice.

Já taky neříkám, že konkurzy v Česku jsou předem rozhodnuté. Občas se na nich zadaří i těm, kteří nejsou tolik mediálně známí, jejich tváře znáte z „běžných“ televizí. A První republika? To byla krásná práce. Užila jsem si kostýmy, byl to krásný příběh. Jmenovala jsem se v ní Zuzana Andrle a mým bratrem byl Vladimír Polívka…

Obecně se dá říci, že mě První republika a Ulice v Česku zviditelnily. Od diváků mi chodily různé zprávy, lidé mě přidávali do odborných databází. Dokonce mi jedna paní poslala ručně psaný dopis, prosila mě v něm, zda jí pošlu podepsanou fotku. To mě až dojalo. Ale je to už dlouho. V tu chvíli jsem se navíc rozhodla zkusit kariéru rozjet v cizině.

Nelitujete toho zpětně?

Ne, udělala jsem něco, za čím si stoprocentně stojím. Dává mi to smysl. Nabídky na Ordinaci v růžové zahradě mi sice nechodí, ale ani nechybí.

Divadlo ještě hrajete?

Ne, tam se o role stále snažím, na konkurzy chodím. Zrovna teď na jeden do jednoho pražského divadla jdu. Do divadla bych se totiž vrátila moc ráda, živé herectví mi chybí asi z mé profese asi nejvíc. Stejně nastavené to mám i s českým filmem, kde se taky cosi výhledově rýsuje. Konkrétnější nebudu, abych vše nezakřikla.