Článek
Ve filmu hrajete někdy Mariu a někdy Callas. Aspoň tak se v roli odlišně herecky představujete. Je v těchto polohách jedné postavy pro vás zásadní rozdíl?
Určitě. Odráží se v tom mimo jiné její věk. Setkáváte se s ní jako s dívkou, která se učí zpívat. Vidíte ji, jak a kde dospívá, jak se propojuje s hudbou. Vnímáte ji jako mladou ženu, která velmi tvrdě dře, je disciplinovaná, ovšem je často sama a její matka není příliš milující osobou. Do toho vnímáte, že jí je předurčený nějaký osud, do něhož zasahuje její rodinné dědictví…
Ona se v tom učí žít, učí se žít v samotě. Obaluje ji dalšími vrstvami, aby to vydržela. Naučí se hrát svou roli, nejen doma, ale hlavně na veřejnosti. Tohle byla přesně Maria. Jako Callas, případně Maria Callas, fungovala spíš jako hudební „značka“. Tu miloval svět, který nebyl jinak ženám příliš nakloněný. Měla kolem sebe určitá tajemství. Možná proto na někoho mohla působit až falešně.
Její umění je nesporné. Bylo pro vás těžší zvládnout základy zpěvu, anebo se na ni emocionálně napojit?
Na opeře je krásné, že potřebujete mistrně ovládnout správně hlas, ale také pocity. Čím lépe tohle umíte, tím jste v tomto oboru lepší. Musíte mít k tomu ještě disciplínu, talent, ovládat správnou operní techniku. Neznám žádný obor umění, kde by se muselo tohle všechno skloubit dohromady… V tom byla role opravdu náročná.
Angelina Jolie: Jako teenager jsem měla slabost pro morbidní věci
Pamatuju si, jak jsem říkala, že skutečně nevím, jak mám v jednu chvíli plakat a zpívat, ještě k tomu nějak vypadat. Když jsem začala brečet, odráželo se to ve zpěvu, protože se mi zúžil krk, hrdlo.
Zkoušela jsem na něj dávat lahev s horkou vodou, aby se mi znovu otevřelo, nefungovalo to. Nešlo to samozřejmě i proto, že nejsem profesionální operní diva. Musela bych hodně dřít.
Ostatně Maria na svých lekcích říkala, že musíte hlavně hudbu cítit, pak do ní vložit disciplínu, pochopit, jak je skladba napsaná, jak ji skladatel zamýšlel.
Stále opakovala, že nejdříve se ji musíte hlavně naučit, když ji dokonale ovládáte, teprve poté do ní můžete vložit cosi ze sebe, kousek vaší osobnosti.
Tomáš Hřivnáč: Maria Callas (2021)
Jste sama režisérka. Mluvíte jiným režisérům do práce?
Ne, nemám důvod, když jsou tak skvělí jako Pablo (P. Larraín - pozn. red.). Naslouchá druhým. Navíc věděl přesně, co ode mě, od herců chce. Jsou režiséři, kteří tohle neumějí. Pablo mi umožnil být Mariou tak, jak jsem to cítila a jak to cítil on.
Do rozhovoru vstupuje režisér Larraín: Nejsem skvělý, jen se snažím být chytrý. Naslouchat lidem se rozhodně vyplácí. A myslím se, že v případě Angeliny tohle platí stoprocentně. Nikdy jsem, co si pamatuju, nedělal film s herečkou/hercem, kteří by měli za sebou tak úspěšnou režisérskou kariéru. Ví přesně, kde se herci snaží režiséra „ošidit“, proto to nedělá. Dokáže nacítit skvěle každý záběr, každou scénu.
Poznala jste Mariu důkladně. Myslíte si, že byste mohly být přítelkyně?
Ráda bych věřila, že bychom mohly být přítelkyně. Ráda bych ji blíže poznala. Myslím si, že skutečných přátel měla vážně málo. Ale třeba by jednoho kvůli mně přidala. Já bych to rozhodně udělala. V něčem jsme si podobné. Obě tvrdě pracujeme.
Zároveň jsme na sebe velmi přísné. Spojuje nás také samota. Sice navenek vypadáme obě jako silné ženy, máme své názory, kterým lidé (ne)naslouchají, jenže někde doma, někde uvnitř jsme obě křehké, citlivé ženy, které mají (po)city… a jejich vážně hodně.
Jak vznikají rozhovory s hollywoodskými hvězdami
- Lenko, chcete pana x, paní y? Takto většinou začínají konverzace o rozhovorech s největšími hvězdami současného uměleckého světa, včetně těch z Hollywoodu.
- Angelina Jolie si našla na Novinky čas v rámci „kulatého stolu“, jak se v branži říkává. Funguje to tak, že po schválení vybraného média (proces je velmi striktní, o výběru médií se rozhoduje často mimo ČR), dostáváte prostor položit své otázky s dalšími novináři. Ti pocházejí většinou z jiného geografického, jazykového prostoru.
- Otázky musejí většinou striktně směřovat na konkrétní projekt.
- Je-li rozhovor tzv. on-line, dostáváte před ním link na připojení do virtuální místnosti. Zhruba půl hodiny před ním se do ní připojíte, čeká vás tam žena/muž, kteří vás posílají dál. A vy jen u svého počítače doufáte, že se nakonec vše propojí a že to klapne...
Vrátím se ke zpěvu. Vy ve snímku skutečně zpíváte operu. Zmínila jste, že pro vás šlo o jakousi terapii. Vážně to tak vnímáte?
Ano, každý z nás má svůj hlas. Způsob, jak se jím vyjadřujeme. Patří k nám i v různých momentech, kdy procházíme nejrůznějšími událostmi, a ty nás mění. Některé nás těší, jiné velmi bolí, další lámou srdce…, uzavíráme je proto v sobě.
S tím přicházejí různé formy napětí, které se v našem těle usazují. Každý z nás má podobná traumata, všechna se odrážejí v našem hlase. A abyste byl/a schopný/schopná zpívat operu, musíte jí své tělo co nejvíce otevřít. Nejen po duševní stránce, velmi důležitá je jeho fyzická část. Nedokážete-li to, nezazpíváte operu dobře.
Bylo pro vás těžké takto své tělo zpěvu „otevřít“?
První týden jsem v sobě musela určité věci překonat, abych se mohla posunout dál. Musela jsem je zpracovat, osvobodit se od nich. A pravděpodobně mi tahle příprava na roli pomohla více než roky intelektuálních rozprav na téma, jak se cítím, jak mohu svá traumata překonat.
Zkuste to také. Najděte svůj hlas, získejte ho zpět, porozumíte tak svému tělu i tomu, co se vám stalo. Při operním zpěvu musíte být velmi hlasitý, hlasitá. Křičíte z plných plic. Hledáte poslední kousek dechu, který lze využít, abyste byl dobrý/dobrá.
Vykřičíte tím své bolesti i radosti do světa?
Přesně tak. A je vám pak hodně dobře.
Změnil se po tomto filmu nějak váš vztah k opeře?
Jednoznačně. Dříve jsem k ní přistupovala jako „běžný“ člověk, neměla jsem k ní skoro žádný vztah. Nyní jsem se stala tou, která operu poslouchá pravidelně a dokáže ji (d)ocenit. Vstoupila mi naplno do života.
Jackie a Maria: Prokletí, trest, nebo osud?
