Agnieszka Hollandová: Přicházely mi výhrůžky smrtí

Je ubytovaná v hotelu kousek od Staroměstského náměstí. Dobře ví, že tu Kafka kdysi žil, chodil po zdejších ulicích. „Oknem koukal do Týnského chrámu,“ nenechá mě režisérka, která vystudovala FAMU, na pochybách, že naši historii velmi dobře zná.

Dávno ví i to, že my, Češi, umíme dělat film a že jí pomůžeme, když potřebuje točit další film. Například o uprchlících na polsko-běloruské hranici v Suwalském kraji, kteří – někdy dost nerealisticky – sní o lepších životech v Evropě. Snímek do českých kin vstupuje 19. října.

V Hranici je viditelná i slyšitelná česká stopa. Jak pro vás byla důležitá?

Hodně. Ale velmi těsné vztahy, nejen ty produkční, máme se Šárkou Cimbalovou, která se na snímku rovněž podílela, již od Šarlatána. Po něm měl přijít Kafka, jenže mezi tím se zjevila Hranice. Našla si mě sama. Já si ji rozhodně nehledala. Hned poté, co se téma otevřelo, jsem se obrátila na Šárku. Chtěla jsem ho udělat velmi rychle. Zároveň jsem věděla, že nemůžeme od polské vlády řízené PiS (Právo a spravedlnost - pozn. red.) čekat podporu. Finance na Hranici jsme hledali jinde. Pomohly nám i Česká televize, český Státní fond kinematografie.

Co ještě jste na Hranici dělali u nás?

To, co šlo. Věděla jsem, že chci znovu pracovat na střihu s Pavlem Hrdličkou, který je skvělý umělec a člověk. Pak se v České republice dělal ještě kus postprodukce a hudba k Hranici… Já tady pracuju velmi ráda, kdyby bylo jen na mně, je Hranice polsko-česká. Ale nestačily by peníze, takže jsou v ní ještě Francouzi, Belgičani.

Využila jste je i na rešerše toho, co se děje na hranici, kudy míří uprchlíci přes Bělorusko do Evropy? Byla jste na ní?

Ano. Ovšem měla jsem tam hlavně lidi, mimo jiné dva scenáristy, kteří shromažďovali svědectví, aby mohl film vzniknout. Já jsem žila ve Varšavě, potkávala jsem se s aktivisty, vyzpovídávala ty, kteří měli k tématu co říci, včetně utečenců, pohraničníků.

Podoba prostoru, který polská vláda zcela uzavřela a z nějž udělala vojenský stát, byla čím dál reálnější. Nesměly do něj lékařské organizace, média, neziskovky. Stala se z něj laboratoř násilí. Někde tam v něm umírali lidé. Pochopila jsem, že vláda, prezident, úřady nechtěli, aby veřejnost vnímala, že ti utečenci mají obličeje, jména, osudy. A jelikož podobně jako propaganda PiS i já věřím v sílu obrazů, vznikl můj nový film, vznikla Hranice.

Nebyl by pro podobné zachycení tvrdé reality v zemi „nikoho“ výstižnější dokument?

Asi nebyl, neumím točit dokumenty. Od začátku bylo tedy jasné, že Hranice bude hraná.

Premiéru si odbyla v Polsku 22. září. Přišla obrovská nenávist. Čekala jste ji?

Čekala jsem, že lidé z PiS a kolem ní budou kvůli filmu vzteklí, že nás označí za zrádce. A s čím jsem nepočítala? Že to bude tak strašná nenávistná kampaň, podobná až pogromu, a že se do ní zapojí vrcholní politici. Zkrátka, počítala jsem s propagandou PiS, ne s tím, že proti mně vystoupí prezident (Andrzej Duda - pozn. red.), premiér (Mateusz Morawiecki), ministr vnitra (Piotr Gliński), ministr spravedlnosti (Zbigniew Ziobro), a to jazykem vyzývajícím k lynči.

Proto se rozhodlo, že v dnech kolem polské premiéry dostanu ochranku. Přicházely mi výhrůžky smrtí. V podobné vyhrocené atmosféře lze jen těžko říci, kolik z nich je reálných. Jestli se nenajde nějaký blázen, fanatik, který to dotáhne do konce (starosta polského Gdaňsku Pawel Adamowicz byl na veřejnosti zavražděn v lednu 2019 - pozn. red.).

Nezvažovala jste premiéru Hranice právě kvůli tomuhle odložit? Na dobu po volbách?

Ne, protože po úspěchu na filmovém festivalu v Benátkách letos v září se nenávistná mašinérie rozjela naplno. Mluvilo se o našem filmu, psalo se o něm, útočili na něj, jenže Poláci ho nemohli vidět. Tak jsme jim to chtěli umožnit. A že se to celé sešlo s časem před volbami? Ano, sešlo, ale já jsem si myslela, že nám to nemůže uškodit.

Měla jste pravdu. Film vede žebříček návštěvnosti kin v Polsku. Kolik ho vidělo diváků?

Kolem sedmi set tisíc, možná více. Je to letošní nejnavštěvovanější polský snímek. Ale co je hlavní, já si na setkáních s diváky potvrdila, že je události na polsko-běloruské hranici trápí. V kinech u sledování Hranice vznikla jakási kolektivní psychoterapie. Právě kvůli tomu umělci pracují, veřejný prostor by neměl být jen pro politiky.

Nechtěla jsem, aby téma národ-násilí-migrace běželo jen po státní linii, v nacionalistické propagandě. Navíc v momentě, kdy i opozice mlčela… Náš film umožňuje lidem vidět lidi. Dostávají šanci se zamyslet, kde jsme, kam směřujeme. Myslím si, že otázka strachu, nejen z uprchlíků, je všeobecná.

Jenže někde jsou migranti vidět víc. Liší se pak přijetí Hranice v jednotlivých státech?

Určitě. Lidé ji více prožívají tam, kde se s nimi setkávají. Viděla jsem to i v Benátkách. Vnímám také, že si občané bohatších států uvědomují, že se se vším musí „cosi“ dělat. Jen nikdo zatím neví, co to má být. Tohle je nebezpečné. Mám strach z budoucnosti. Myslím si, že směřujeme k tomu, abychom snadno legitimizovali, přijali násilí, pak už se nezastavíme.

Vrátím vás na polsko-běloruskou hranici. Bylo by pro nás, Východoevropany, jednodušší, kdyby byli imigranti křesťany?

Nemyslím si. První člověk, který v polských lesích zemřel, se jmenoval Issa. Byl to syrský křesťan… Mám tedy pocit, že nám jde spíš „o barvu pleti než o víru“, řešíme-li uprchlíky. Tím neříkám, že Češi, Poláci jsou větší rasisté. Rasismus je v Evropě všude. Pouze ve Švédsku, Francii, Německu s sebou přináší jiné problémy, otázky: v soužití, ve skleněných stropech, v ghettech… Udělala se spousta chyb. Nastane-li k nim ekonomická krize, imigranti se v rukách politiků stávají „zbraněmi“.

A jak vypadá situace v oblasti, kterou váš film zachycuje, právě teď?

Dost podobně. Jen tam (Suwalský kraj - pozn. red.) postavili zeď. Takže mezi imigranty, kteří se snaží dostat do Polska, přibyly úrazy typu: zlomeniny, otřesy, pohmožděniny… Musí ji přelézt, či podlézt. Na druhou stranu víme, že přibyla korupce, převaděči, jak v Polsku, tak v Bělorusku. Je známo, že se v Minsku dají polská víza koupit na trhu.

Nejen v Minsku, i v Africe a Asii. Skandál jde na vrub dosud vládnoucí PiS, že?

Ano, propukl těsně před volbami. Ukázalo se, že podobný „byznys“ zasahuje do vysokých politických, diplomatických kruhů. Ti, co bojují s imigranty na polsko-běloruské hranici, jinde kasírují za víza do EU, která se vydávat vůbec neměla. Je to úplný cynismus. Ovšem lidi, co chtějí přijít, stejně nezastavíte. Cesta přes Polsko je stále lepší než přes Středozemní moře, i když bezpečná rozhodně není.

Nic se vážně po uměleckém, společenském úspěchu Hranice nezlepšilo?

Možná na téhle hranici ubylo dětí, ač tam stále jsou. Zrovna teď mi psal kamarád, který tam bydlí a pomáhá, že jedna skupinka s osmi dětmi čeká u polských stráží. Nikdo je nevytlačuje, ovšem nikdo jim ani nepomáhá. Skoro týden nejedli. Teď přijde zima…

V tu dobu bude mít Polsko pravděpodobně novou vládu. Jste ráda, předpokládám.

(Smích) Je to úleva. Ale bude to ještě velmi těžké. Prezident je jejich. Udělá všechno pro to, aby se to prodloužilo, aby se lidé z PiS udrželi co nejdéle. Bude to ještě zlé. Navíc opozice se bude muset snažit, aby co nejrychleji napravila to, co oni napáchali: v justici, ve Sněmovně, musí se znovu obnovit demokratické zákony. Snad bude také schopná pochopit, kde dělala v minulosti chyby, abychom neměli PiS po čtyřech letech zpět.

Máte na mysli náš scénář, kdy po velkých oslavách míří k vítězství opět Andrej Babiš?

My máme vše před sebou. Klid Polsko rozhodně mít nebude ani po volbách, to jisté je.

Byla byste ochotná přijmout politickou zodpovědnost? Funkci?

Jsem filmařka. Nejsem politička. Jediné, o čem bych snad uvažovala, by byla funkce v organizaci, komisi, jež by naší kultuře pomáhala v normalizaci poměrů. Teď bylo vše napojeno na vládu, rozhodování o grantech často stálo na člověku s jasným zadáním: komu co (ne)dat. To by se mělo změnit. Ministr kultury přece nemůže vystupovat v pozici: jsem pán a vládce. O přerozdělování peněz na kulturu by neměl rozhodovat sám.

Byla jste na nějakém polském seznamu pod záložkou: nic nedávat?

Jistěže ano, nejenom já. Šlo také o lidi, kteří se mnou pracovali, moji rodinní příslušníci. Což bylo vážně nespravedlivé… Přežili jsme to. Většina z nich sice žije v Polsku, ovšem často pracují venku, v zahraničí. Třeba dcera Kasia (Adamik - pozn. red.) dělá na amerických seriálech. Nicméně pro nás všechny je polská kultura důležitá, proto za ni bojujeme.

Vrátím vás k Hranici. Kolik diváků musí mít film v Polsku, aby se mluvilo o úspěchu?

Sto padesát tisíc, zhruba. Jak jsem již řekla, Hranice je zhruba na pětinásobku.

Zajímá mě ještě váš jiný, nový projekt s českým přesahem. Franz, k němuž, podobně jako u úspěšného Šarlatána, psal scénář Marek Epstein. Jak je daleko?

Začít natáčet chceme ještě letos. Půjde o pár dnů v prosinci, většina by měla proběhnout až v březnu, v Praze, v Německu. Do příštího prosince by mělo být hotovo… Doufám, že do ledna dokončíme fázi financování. Máme jistou naději, že by nyní mohla vyjít i podpora v Polsku, že by mohla konečně vyjít polská koprodukce.

Žádali jste o ni ještě před volbami?

To víte, že ano. Na příslušném úřadě bylo však jasné, že ředitel má pokyn, aby nám nic nedal. Ve funkci má být ještě tři roky. Uvidíme, co nyní udělá s původně platnou metodikou PiS: peníze dáváme jen našim… Když Franz v Polsku nenajde podporu, stejně se natočí. Máme nabídky z dalších států, od dalších koprodukcí, které jsou ochotné do projektu vstoupit.