Článek
Když před půldruhým rokem vypustili tvůrci a producenti do světa Snowboarďáky, zazářil jejich úspěch jako signalizace o síle atomové bomby. Už předtím totiž sice bylo jasné, že teenagerské komedie diváky táhnou, ale teď se navíc ukázalo, že navzdory americkým Prcičkám a všem jejich evropským odvarům publikum nadšeně ocení domácí provenienci.
Příjemné přitom bylo, že i když Snowboarďáci sice jistě neměli ambici zařadit se do zlatého fondu filmového umění, jako zábava pro -náctileté přesně splnili svou úlohu a přitom je to slušný a naprosto profesionálně natočený film. Horší respektive dost hrůzná byla už tehdy představa kolik a hlavně jakých variací může záhy vzniknout. Tato představa se nyní filmem Panic je nanic naplňuje.
Špatně vykradení Snowboarďáci
Základní motivy si vzal scenárista Miroslav Buberle ze Snowboarďáků dost bezostyšně: kluci odjíždějí na prázdniny s cílem zbavit se již obtěžujícího panictví. Objektem této jejich touhy jsou holky (což v čase módy homosexuálních fimů nemusí být tak úplně samozřejmé.) Pravda je, že zatímco Snowboarďáci jsou dva, holky tři a prázdniny zimní, tentokrát jsou kluci tři, holky čtyři a prázdniny letní.
Ty tři kluky z Panice bych ale na rozdíl od akčních, jen příjemně přidrzlých a legračních Snowboarďáků za kamarády ani v pubertě nechtěla. Uvedou se tím, že docela hnusně obtěžují staré lidi, načež se postupně ukáže, že nemají ambice dělat vůbec, ale opravdu vůbec nic a legrace s nimi také není. Vesnicí, kde na prázdninové cestě zakotvili, se jen poflakují, občas zajdou do putyky na pivo a trochu té (velmi hloupé) politické satiry s výčepním, a pak se jen cíleně - ponejvíce rácháním - přibližují k místním holkám.
Žádná touha naučit se na skate, wake nebo jakémkoliv jiném boardu - ani kolo nebo koloběžka. Jde přitom hlavně o to, že filmovému ději tudíž chybí jakýkoliv nosič napětí či akce. Je naopak řídký a nudný tak, jak nudné mohou být prázdniny, na nichž není co dělat. Ale hraje k tomu hudba Jakuba Prachaře a Františka Soukupa, ta se bude líbit.
Kluci se kupodivu tváří, že je to baví, většinu času se řehní a tvůrci filmu v čele režisérem Ivem Macharáčkem se zase tváří, že natočili takový poctivý, obyčejný život. Ve skutečnosti natočili fim, jemuž chybí atraktivní postavy, poutavý děj, pointování jednotlivých situací a co je nejhorší, hlavně mu chybí humor. Pokud za něj nepovažujeme například zděšení kluků z toho, že namísto krásných holek šmírují při koupeli v rybníce nahé staré tlusté báby či pár podobných "kameňákovských" vtípků.
Rádoby módní teenagerská mluva se prezentuje hlavně prastarým "tý vole" a místy působí i divným "odposlechem": nikdy jsem z mladých úst neslyšela, že je někdo navátý, zato tisíckrát, že má naváto. Ale třeba je to krajové. Nejspíš aby naplnili čas potřebný na celovečerní film, obtěžkali tvůrci film takovými odbočnými zápletkami jako je ta, kdy prarodiče dají jednomu z kluků jako dárek zájezd k Balatonu a jeho matka (do té doby docela normální osoba) ho skutečně doprovodí a usadí do starého rozhrkaného autobusu plného důchodců - aby byla legrace, tak samozřejmě nejen starých, ale i blbých.
Úplně každému v kině je samozřejmě celou dobu jasné, že kluk z toho autobusu záhy zdrhne za kamarády, což učiní tak snadno a s dalším dějem to tak dokonale nesouvisí, že celá tato zápletka postrádá jakékoliv opodstatnění. Herecky film prakticky neexistuje.
Tři hlavní kluci v podání Davida Vobořila, Michala Hrušky a Tomáše Žatečky jsou sice docela přirození, ale protože jejich představitelé neměli za úkol hrát prakticky nic než celkovou rozeřvanost, je těžké soudit na herecký výkon natož talent. Dívky jsou na tom ještě hůř, ty tam prostě jen jsou. A Šarka Vaňková? Inu, víme, jak to s takovými chodí: je mladá, hezky se usmívá a byla druhá v SuperStar. Takže šup s ní do filmu, kde žádné jiné známé tváře (prý záměrně) nejsou. Říká se navíc, že v něm je nahatá. Tuhle kardinální otázku filmu ponechám -s dovolením - cudně zakrytou.
Panic je nanic, Režie: Ivo Macharáček, Scénář: Miroslav Buberle, Hrají: David Vobořil, Michal Hruška, Tomáš Žatečka, Šárka Vaňková a další.