Filmař Matěj Chlupáček. Od nevěstek až po hermafrodita

„Moderní svět nikdy neexistoval,“ napsal francouzský sociolog Bruno Latour v roce 1991 ve své antropologické studii o střetu přírody a modernity Nikdy jsme nebyli moderní. Původní název We Have Never Been Modern posloužil Matěji Chlupáčkovi coby mezinárodní titul filmu Úsvit, který by prý v angličtině jinak zněl příliš béčkově.

Úsvit v češtině odkazuje na osvětové myšlenky hlavní hrdinky, mladé progresivní lékařky Heleny v podání Elišky Křenkové, která v pokročilé fázi těhotenství zažívá nebývalý šok. Na dvoře továrny na umělá vlákna, kterou vede její manžel, je nalezena mrtvola dvoupohlavního novorozence.

Helena se přirozeně obává, že z fabriky uniká nebezpečná látka, jež by mohla ohrozit i její plod. Mezi válkami, kdy se příběh odehrává, se o ústředním hermafroditismu vědělo pramálo, a doba tak nahrávala nesmyslným fámám. Postupně se ukáže, že případ je mnohem zamotanější, zápletku si ale autorka článku nechá pro sebe.

Druhý význam pojmenování filmu je daleko přímočařejší. Pár kilometrů západně od Popradu leží město Svit, které se ve třicátých letech stalo slovenským bratříčkem baťovského Zlína. Teprve po druhé světové válce ztratilo počáteční písmeno Ú ze svého jména a postupným úpadkem také dřívější lesk, který mu dodal svébytný architekt Vladimír Karfík. Dnes je zdevastované, a pro filmování tudíž nepoužitelné.

„Ve městě jsme bohužel nenatočili jediný záběr,“ říká Chlupáček, který se se štábem vydal na obhlídky lokací podobného druhu, jakými jsou Partizánske (dříve Baťovany) na Slovensku nebo Otrokovice na Moravě a samozřejmě i Zlín. Jenže všude narazili na stejný problém: města už jsou příliš zabydlená. Vadily například vzrostlé stromy, protože v době první republiky je ve Svitu teprve vysazovali.

„Měli jsme několik možností. Buď vystavět celé město reálně, případně využít složité digitální triky, ale na obojí bychom museli mít stonásobný rozpočet (Úsvit stál 90 mil. Kč). Anebo postavit Svit v miniatuře,“ zmiňuje konečnou vítěznou variantu. S kolegy našel poměr, při kterém není lidské oko schopné rozeznat, že nejde o skutečnou velikost, a na zelené louce postavili jen to, s čím herci přišli do kontaktu, například silnice či přízemní části domů.

Zbytek kulis postavili v sedmkrát zmenšených rozměrech. „Společenský dům ve filmu by měl na výšku 21 metrů, v našem případě má metry jenom tři,“ upřesňuje. Záběry točili nadvakrát – nejprve s herci bez pozadí, potom v hale s umělým městem, a pak je spojili dohromady. Tato historická filmová technika se použila třeba v trhácích Hvězdné války nebo Blade Runner.

Scénář Úsvitu napsal Matějův kamarád Miro Šifra, s nímž se potkal už u natáčení seriálu Zrádci. Téma bylo nasnadě, Šifra totiž pochází z obce Vernár, která je od Svitu coby kamenem dohodil. V příběhu zkombinoval reálie tamní baťovské komunity s poznatky z dobové knihy soudního lékaře Františka Hájka, mimochodem jednoho z vyšetřovatelů katyňského masakru, který se zabýval případy hermafroditismu.

Že s jejich genitáliemi není něco v pořádku, se podle Hájka dotyční dozvěděli často při prvním pohlavním styku během svatební noci, jindy se přítomnost současně penisu i vaginy objevila až na pitevním sále. Otevřeně zobrazené sexuality se ale diváci nedočkají. Chlupáček se ji rozhodl ukázat edukativním způsobem jen formou animace.

K Úsvitu, který si festivalovou premiéru odbyl ve Varech a nyní dobývá kina, se mu povedlo získat dvě hollywoodské osobnosti. Filmovou koloristku Natashu Leonnetovou, jež se může pyšnit spoluprací na snímcích Jan Žižka nebo La La Land, a skladatele Simona Goffa, v jehož životopisu vyčnívá minisérie Černobyl i thriller Joker s Joaquinem Phoenixem.

„Není těžké je sehnat, stačí jim napsat e-mail nebo přes Instagram: „Čau, miluju tvoji práci, neměl bys zájem se podílet na mém novém projektu?“ popisuje Chlupáček, že to není žádná věda. „Vždycky to jde po malých krůčcích, ale přesně skrze takové spolupráce se dostanete k dílům se světovějším potenciálem,“ dodává.

Kuráž mu nechybí a nechyběla, ani když byl ještě pubertálním snílkem bez profesionálních zkušeností. V novinách se o něm psalo už v roce 2008, kdy oslavil čtrnáctiny. Za kraťas Drogy se nevyplácí na soutěži Natoč film aneb Problém drog obdržel první cenu. „To byla taková blbost, kterou jsme natočili se spolužáky,“ směje se.

Další „náctiletá pošetilost“ mu o dva roky později znovu vynesla zlato. Během dovolené v New Yorku stvořil bizarní klip z tamního metra k písni Wait For Me od svého oblíbence, amerického muzikanta Mobyho, a na přehlídce Svěžíma očima s ním vyhrál v kategorii pro reklamu a videoklip.

Lásku ke stříbrnému plátnu má v krvi odmala. Matějovi rodiče v devadesátých letech provozovali videopůjčovnu, a tak byl každodenní bezplatný přísun filmů na večer daný. A to i poté, co podnik prodali známému, který mu dovoloval kdykoliv přijít a kazety si brát zadarmo domů.

V nepřeberném množství zhlédnutých titulů má dnes o dvou favoritech jasno. Jsou jimi režiséři Paul Thomas Anderson s filmem Mistr o poválečném traumatu amerických vojáků a Paolo Sorrentino, jenž se v počinu Velká nádhera poklonil skvostům italské metropole.

Pro Chlupáčkovu budoucí dráhu sehrál však nejpodstatnější úlohu Michal Samir, režisér známý mimo jiné minisérií Iveta. Ten před více než dekádou, kdy se seznámili, žil dlouhodobě v Anglii, kde vedl produkční firmu zaměřenou na vývoj audiovizuálního obsahu. Potkali se v letadle z Brna do Londýna, navzájem je představila Matějova dřívější asistentka režie, s níž měl Samir v té době známost.

„Hned jsme si rozuměli a celou cestu se hádali, kdo z nás dvou zná víc filmů Emira Kusturici (bosenského režiséra satiry Černá kočka, bílý kocour). Skončilo to remízou,“ vybavuje si Chlupáček. Zůstali v intenzivním kontaktu a Matěj se brzy nato odhodlal odejít z prváku ekonomického lycea a začít se Samirem natáčet menší reklamy: „Na základní životní výdaje mi honoráře stačily. Naštěstí mám dost tolerantní rodiče, kteří po mně maturitu nevyžadují.“

Ti jsou také solventní a schopní podnikatelé. Prostřednictvím svých byznysových kontaktů mu našli sponzory, kteří mu z velké části financovali debut s rozpočtem čtyř a půl milionu korun – Bez doteku z roku 2013. Zamýšlený kraťas nabobtnal do sedmdesátiminutové stopáže, během níž se protagonistka Jolana ztvárněná Terezou Vítů, sexuálně zneužívaná otčímem, ve finále dostane až do nevěstince.

„Předobraz žádný nebyl. Mohl jsem si sice na zpracování vymyslet něco veselejšího, na druhou stranu jsem měl tak šťastné dětství, že jsem si ho vykompenzoval smutným filmem,“ usmívá se Matěj, jenž ke scénáři přizval studenta scenáristiky písecké Filmové akademie Miroslava Ondříčka Jana Mazance, s nímž se znal z okruhu mladých recenzentů. Společným úsilím zapojili do projektu takové hvězdy, jakými jsou herci Kryštof Hádek či Hana Vagnerová nebo Alexander Šurkala, který předtím stál za kamerou Karamazových i Habermannova mlýna.

Do hry se onehdy vrací Michal Samir, kterého Chlupáček k Bez doteku najal jako hereckého supervizora. „I když jsem ve svých sedmnácti letech už uměl říct, co chci, a tím asi všechny kolegy přesvědčil ke spolupráci, nevěřil jsem si natolik, abych s herci mluvil sám,“ vysvětluje.

Váže se k tomu jeden paradox – jelikož nebyl v době natáčení zletilý, na sexuální scény se nemohl koukat ze záznamu, ale pouze naživo. A premiéra se mohla uskutečnit až po jeho nabytí plnoletosti. Věk se mu přesto zázrakem podařilo utajit. Snad díky vousům, které dodneška nosí, vypadá o pár let starší, a všichni ho proto považovali za čerstvého absolventa FAMU.

„Bez doteku vnímám coby svůj takový spíš dětský film, má tisíce chyb,“ kaje se s tím, že na něj do kina přišlo asi desetitisícové publikum. Kritika vůči němu byla nekompromisní, pověstná Mirka Spáčilová ho dokonce nazvala „alibistickým pornem“. Navzdory nemilosrdným publicistům čte Matěj všechny články i komentáře na filmové databázi ČSFD.cz, ze kterých si vyzobává zmínky o opakujících se tendencích, kterých se pak u Úsvitu snažil vyvarovat.

Prvotina mu byla vstupenkou k následujícím příležitostem. Samirovi, který mu na jejím základě začal naplno důvěřovat, Chlupáček vyprodukoval drama Hany z roku 2014 i o dva roky mladší horor Polednice podle balady Karla Jaromíra Erbena s Aňou Geislerovou v hlavní roli. „Tento žánr je skvělý pro vyprávění hlubších myšlenek,“ míní. „Tohle je navíc horor za bílého dne. Točili jsme ho v létě v polích, kde bylo snad padesát stupňů,“ vzpomíná.

Před šesti lety se Samirem zabrouzdali do virtuální reality a vzniklo čtvrthodinové dílko The Committee, ve kterém divák s nasazenými VR brýlemi sleduje schůzi občanů jednoho britského maloměsta. Jsou to takoví Havelkovi Vlastníci po anglicku. „Virtuální realita je dle mého slepá větev kinematografie, která se jednou vrátí, ale nejspíš zůstane jen jako atrakce, nikoli plnohodnotný formát,“ soudí.

Za pozornost také stojí Matějovo režírování devíti epizod české mutace úspěšného, původně izraelského seriálu Terapie pro stanici HBO. Díky ní poznal odlišné zázemí a dramaturgii mezinárodní produkce. „Čeští dramaturgové, kterých je u nás jako šafránu, řeší hlavně to, jak projekt zapadá do vkusu místního publika, a tomu se přizpůsobují. Ti zahraniční ho uchopují docela jinak. Snaží se předat to, co má příběh divákům sdělit,“ říká.

Zlomový pro jeho definitivní uznání tuzemskou filmovou obcí však byl seriál Zrádci z prostředí drogové mafie, který na jaře 2020 odvysílala ČT. Spolurežíroval ho s Viktorem Taušem, autorem divadelní a brzy i filmové Amerikánky. I se scenáristou Mirou Šifrem si za něj odnesli Cenu české filmové kritiky a Českého lva. „Lhal bych, kdybych tvrdil, že pro mě ocenění nejsou důležitá. Už jako malý jsem s nadšením koukal na přenášenou ceremonii Českého lva a snil o tom, že tam jednou budu stát já,“ přiznává.

Produkčně se mezitím ocitl u seriálu Profesor T. z roku 2018, loni pak u Hřebejkova Pozadí událostí nebo minisérie Iveta, jež v celkem devíti dílech, z nichž poslední tři vyjdou příští rok, rekonstruuje zásadní životní zvraty Ivety Bartošové. „Kráčíme od prvního zklamání v milostném vztahu s Petrem Sepešim až po to, že vás zradí celý národ,“ naráží na její sebevraždu.

Právě chystaná finální řada Ivety zasazená od roku 2011 do zpěvaččina skonu v dubnu 2014, ač je tato doba nejlépe zdokumentovaná, je prý pro její tvůrce vůbec nejtěžší, protože si ji všichni dobře pamatují. Matěj se vyznává, že s castingovou režisérkou a spoluproducentkou Majou Hamplovou se v inkriminovaném období bavili nad mediálními aférami Bartošové, a teprve po nastalé tragédii se oběma otevřely oči.

„Uvědomili jsme si, že jsme vlastně hrozný lidi. Kdybychom ty články nečetli, na ta videa nekoukali, pravděpodobně by se jednoho rána nesebrala, nesedla si na koleje v Uhříněvsi a nenechala se přejet vlakem,“ přemítá Chlupáček. K fatální nehodě umělkyně shodou okolností došlo v den premiéry filmu Hany. V soupravě, která Bartošovou srazila, dokonce seděl jejich zvukař.

Psychicky náročnou Ivetu teď na pozici spolurežiséra a producenta střídá s přípravou odlehčeného seriálu To se vysvětlí, soudruzi! V roce 2024 ho má uvést ČT. Komediálně-detektivní sci-fi pojednává o skutečném Ústavu paranormálních jevů v socialistickém Československu a pojetím se prý blíží slavným Aktům X. „Něčím připomíná i Návštěvníky nebo vorlíčkovské věci. Bude to, myslím, ohromně vtipné a výtvarně poutavé,“ uzavírá.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina