Film Zemský ráj to napohled: V Čechách se hlavně kecá a chlastá

Boučková do filmu přenesla své tehdejší pocity dívky, která dospívala v zajetí soukromých karambolů rodičů i ve střetech s dobou, jež vešla do dějin pod názvem normalizace. Autorka tyto pocity nepřetvořila v dramaticky vystavěný příběh, ale shrnula jejich střípky do tvaru, který si neklade za cíl být objektivním, dokumentárním otiskem doby, ale spíše emocemi poznamenanou mozaikou vzpomínek.

A protože Boučková je dcerou spisovatele Pavla Kohouta, člověk jen trochu znalý reálií si za smyšlená jména postav bezděčně dosazuje konkrétní osoby. Některé jsou čitelné snadno, jiné asi jen pro plně zasvěcené.

Film začíná 21. srpna 1968, kdy se matka, její přítel a dvě dcery vracejí z dovolené přímo do náruče okupačních armád a zároveň se dozvídají, že otec rodiny, známý herec, se ve Vídni oženil se svou mladou milenkou.

Následující děj vychází z těchto dvou událostí a ilustruje „milníky“ následujícího desetiletí, jak si je Boučková uchovala v paměti: oslavíme hokejové vítězství českého týmu nad „sbornou“ v roce 1969, seznámíme se s Václavem Havlem, z televizního projevu ztroskotanci a samozvanci vytušíme vznik Charty 77, navštívíme disidentské večírky, střetneme se s Veřejnou i Státní bezpečností a pocítíme spolu s dívkou Gábinou důsledky prostého faktu, že je dcerou nepohodlného otce.

Vše jen v ilustračním provedení, takže nezasvěcený možná chvílemi nepochopí, co a proč se na plátně říká. Autobiografická postava Gábiny je ve filmu tou nejsilnější. Tereza Voříšková v ní podala nejlepší výkon své dosavadní kariéry a soudím, že i nejlepší výkon ze všech zúčastněných.

Gábina je milující, a přitom všemi zraňovaná statečná holka, která z přidrzlé žákyně, jež nesnáší tátovu světácky nafoukanou trapnou manželku, vyroste v sebevědomou mladou ženu, která ví, co chce a proč.

Voříšková dobře pochopila a vyjádřila největší konflikt své postavy: potřebu patřit k rodině a zároveň nechuť přistoupit na nespravedlnosti, jež z toho vyplývají. Nechuť, která se časem a událostmi proměňuje v jasný postoj… Ostatním postavám chybí nejen filmová motivace a přesvědčivost, ale hlavně akce.

Jeden z největších neduhů české filmové režie slaví triumf: o všem se jen kecá, takřka nic se neděje, nepočítáme-li milostné eskapády hlavní hrdinky Marty – exaltované ženy se zřetelným sklonem k hysterii v podání Vilmy Cibulkové.

Pokud přistoupíme na rčení, že papír (tedy i scénář) snese všechno, pak o plátně to rozhodně neplatí. A právě papírové věty, které zabíjely už předchozí Pavláskové Bestiář, škodí také jejímu novému filmu.

Muži tu za mnoho nestojí. V Janu Pavlovi (shoda s papežovým jménem může být i náhodná) snadno poznáme Václava Havla. V podání Ondřeje Vetchého je to roztomile usměvavý nebo zas zádumčivě odhodlaný žvatlavý trumbera, jehož hlavní starostí je pití a ženské, o nichž ještě k tomu informuje manželku. „Umím totiž žít jen v pravdě,“ vysvětluje to své milé.

Striptýz Marty a jejích dcer, o který je požádá, patří k režijně nejtrapnějším scénám filmu.

V herci Petrovi poznáme podle rodinných vazeb Pavla Kohouta, kterého Jiří Dvořák hraje jako mimořádně nepříjemnou karikaturu otce, jenž nemůže jinak než jít za hlasem svého srdce.

Ostatní jsou i jako filmové postavy méně čitelní, prostě partička lidí, kteří u vína žvaní o tom, že je třeba bojovat, ale zda a jak to dělají, se nikdy nedozvíme. Jisté je jen to, že si k tomu soustavně pouštějí Karla Gotta.