Článek
Uvedli ho režisér Roman Vávra a ředitel ČF David Mareček, kteří vznik filmu iniciovali. Vávra v něm společně s kameramanem Miroslavem Jankem zachytil poslední dva roky života českého dirigenta světového jména, ale ve vzpomínkách protagonisty a jeho nejbližších (zejména manželky Anny) se vrací k celé jeho umělecké dráze od studií v Praze.
Je to vlastně stálý dialog s dirigentem, ale vystupují v něm i jeho nejbližší přátelé, například malíř Jiří Voves, a také jeho žáci, dirigenti Jakub Hrůša a Tomáš Hanus, ze světových kolegů potom dirigenti Simon Rattle a Semjon Byčkov.
Hodinu a půl dlouhý dokument využívá i domácích filmových záběrů z rodinného života, takže vidíme často Bělohlávka v situacích zcela „nehudebních“, ať už s dětmi, či v okamžicích natočených i během putování v zahraničí, kde tolikrát dirigoval světové orchestry. V záběrech z posledních dvou let, které zachytily jeho umělecké vrcholy včetně koncertu k jeho 70. narozeninám, se dirigent také otevřeně vyjadřuje ke svému boji s nemocí.
Snímek nic neskrývá, věnuje se i známé kauze, kdy byl Bělohlávek v roce 1991 během japonského turné orchestrem odvolán, a následující etapě. Pro Českou filharmonii byla těžká, ale pro Bělohlávka velice přínosná – založil Pražskou komorní filharmonii a ve světě zažíval úspěchy.
Dokument se ve velké míře vrací i k jeho postupnému návratu k České filharmonii a spolupráci s tehdy novým ředitelem Davidem Marečkem, jenž v dirigentovi našel ideálního partnera k realizaci svých plánů na opětovné povznesení úrovně orchestru a jeho návrat na světová podia.
Lze konstatovat, že snímek se autorům povedl, a i když končí smrtí protagonisty, divákům zůstane v srdcích jeho optimistické poselství vyjádřené i v názvu filmu, který cituje umělcova slova „Když já tak rád diriguju…“. Bělohlávek zemřel 31. května 2017 v 71 letech. Snímek uvede Česká televize, ale datum ještě nebylo zveřejněno.