Film Love nezná míru ani nadhled

Snímek Love přichází s příběhem Maťa (hraje ho Michal Nemtuda), jenž bydlí se svým kamarádem Tomášem (Jakub Gogál) na bratislavském sídlišti. Přes den hrají počítačové hry, chlastají, kouří trávu, a v noci vyrážejí krást (občas jen vykrádat) auta.

Vše se zvrtne v okamžiku, kdy Maťo pozná studentku Veroniku (Kristína Svarinská), zamiluje se a rozhodne se kvůli ní svůj život změnit.

Že je to příběh prostinký, by nevadilo, kdyby byl autentický, kdybychom ho dokázali tvůrcům uvěřit. Jenže to se tu z mnoha příčin a na mnoha rovinách neděje. Nejmarkantnější jsou pochopitelně všudypřítomné chyby. Od drobností – jako když je hlavní hrdina donucen utéct před policií jen v trenýrkách a s jointem za uchem a vzápětí si sám na střeše jednoho z bratislavských domů zapálí. Kde ale vzal zapalovač?

Až po zjevné hlouposti – Maťo s Tomášem ukradnou luxusní bourák (Attack K1), Tomáš je ale při návratu z akce zatčen a Maťo ve snaživě natočené automobilové honičce policistům uniká. Velmi nápadného sporťáku se ovšem, jak by bylo logické, nezbaví, bude se totiž filmařům ještě hodit.

Podobných nonsensů je v Love velké množství, ale i když nad nimi mávnete rukou, pořád tu toho dost nefunguje. Například hrdinova upřímně míněná harlequinská vyznání směrem ke křehké Veronice činí některé dialogy nesnesitelnými a znovu nás od snahy se do snímku ponořit odrazují.

Navíc režisér si to zjevně neuvědomuje a sladká slovíčka podbarvil (bez nároku na parodii) ještě sladší hudbou. Jako na mnoha jiných místech nezná míru ani nadhled.

Jiná věc je, že celý vztah Maťa a Veroniky je postavený na hlavu, zařizují si společné bydlení ještě před tím, než se spolu poprvé vyspí. Můžeme mít o dnešní sídlištní mládeži jakkoli idealizované představy, ale tohle je příliš. A úplně z říše sci-fi je pak absolutní finále jejich románku.

Divákům ve tmě kina je úplně jedno, kolik je režisérovi let, přesto se Kronera zkusme otcovsky zastat a přejděme aspoň k několika pozitivům. Film je zarámovaný poselstvím o nezodpovědnosti, o tom, že dnešní náctiletí vnímají realitu jen jako počítačovou hru, v níž jsou následky méně podstatné než činy. A nejen, že postavy hry samy hrají, ale dokonce se tu sympaticky objeví herní prvek přímo jako součást filmového jazyka (když Maťo s Tomášem soutěží, kdo toho v časovém limitu v zaparkovaných autech víc ukradne).

Takový projev formální odvahy působí v jinak nezajímavě pojatém snímku jako příjemné osvěžení.

Překvapením byl také herecký výkon Jakuba Gogála v roli Tomáše. Jediný nechával zapomenout na díry v ději a především jeho zásluhou držely pohromadě alespoň ty scény, díky nimž jsme měli jen poznat, jak že se dnes mladí kluci baví.

Snímek Love měl na Slovensku nečekaný divácký ohlas, jsem si ale jistý, že u nás se opakovat nebude. Přece jen slovenské publikum je vzhledem k tamní chudé filmové produkci hladovější.

My naopak máme kde brát. Aktuálně třeba v Poupatech, kde je linka s mladými hrdiny pojata mnohem civilněji, věrohodněji a ne tak neumětelsky.