Článek
Společně s představitelem titulní role Karlem Rodenem, který je neodmyslitelnou součástí samé podstaty filmu, vytvořili svébytné a v mnoha směrech nové dílo, které, ač zůstalo zakotveno ve dvacátém roce minulého století, přináší moderně natočené drama o věčných a prakticky neměnných lidských citech, vášních i temných zlobách.
Válečný vysloužilec a invalida (zřejmě víc psychický než fyzický) 1. světové války Josef Douša přijíždí se svou mladou ženou do horské obce, na jejímž konci dostal místo drážního hlídače.
Vítá ho studený déšť a mrazivé tváře místních obyvatel, které rozehřeje až pořádná runda kořalky. Douša ví, co se patří, a správně předpokládá, že se k němu pak rázem všichni rádi přitočí. Jeden z nich, skřet se zlým úsměškem, však tichým varováním před mladým hrobníkem, jenž s lačným úsměvem sleduje Doušovu ženu, zaseje sémě zla a divák už ví, o čem se tu bude hrát, a že tahle hra nebude mít vítěze.
Douša má rád svou ženu, ale nedokáže ji pořádně milovat
Hlídač č. 47 ale není pravý milostný trojúhelník, protože tu nikdo nikoho vlastně nemiluje. Anna sice chce mít ráda svého muže, ale trpí jeho můrami neméně než on sám – touží po objetí, kterého Douša, příliš zahlcovaný neutuchajícími ozvěnami války, není schopen.
Douša má rád svou ženu, ale nedokáže ji pořádně milovat, přesněji řečeno poskytnout jí slast ani dítě. A mladý hrobník? Vidí ženu, která – na rozdíl od všech ostatních, jimž se pro své povolání hnusí – je na něj laskavá a v jejích očích je touha, které každý muž rozumí.
Osamělost, nenaplněná touha a vášeň stravuje všechny hráče tohoto dramatu jako určující pocity, které mají kořeny v minulosti a ničí naděje poválečného života.
A hluchota, která Doušu přepadne, působí i jako symbol světa, který nechce znát pravdu, s kterou neumí žít.
Filip Renč v realizaci Hlídače č.47 využil všechno, co mu text dramatu nabízel a vypráví ho společně s kameramanem Karlem Fairaislem výsostně filmovou řečí, postavenou na obraze, atmosféře a herecké práci. Té vévodí brilantní výkon Karla Rodena, pro kterého je role Douši shrnutím jeho dosavadní herecké práce (a popravdě řečeno i řady rolí). Jako zbytečné se dokonce z toho pohledu jeví některé promluvy respektive vnitřní hlasy.
Hlídač č. 47 k nejlepším filmům uplynulého roku
Nebylo vůbec třeba, aby z plátna opakovaně znělo: dej si pozor na hrobníka…, protože divák pochopí tyto stále naléhavější ataky v Doušově mysli z Rodenova mimického projevu, jímž dokáže vyjádřit všechna hnutí mysli.
A odlišit, kdy je Douša hluchý a kdy hluchotu hraje, umí tak precizně a tak minimálními prostředky, že divák to ocení a Doušovo okolí nepozná.
Dobrou partnerkou je Rodenovi Lucia Siposová, na jejíž herectví tu sice nejsou kladeny zdaleka tak velké nároky, ale hraje svou roli velmi čistě a uvěřitelně.
A výtečný je Miroslav Dlouhý v roli zlého, zlomyslného i hluboce nešťastného skřeta. Jako nejslabší se ve filmu jeví obsazení Václava Jiráčka do role hrobníka jako hlavního Doušova protihráče.
Jeho výkon na tuto náročnou, záměrně obtížně čitelnou roli nestačí, nedokáže vyjádřit onen silný erotický náboj, který Annu zasáhne, a vlastně celé jeho vzplanutí působí chabě a jako příliš slabý článek tohoto řetězu náhle vzbouřených vášní.
Přesto patří Hlídač č. 47 k nejlepším filmům uplynulého roku a pokud jde o Filipa Renče, je to – jakkoliv je díky žánrové pestrosti jeho tvorby obtížné srovnávat – nejspíš nejlepší film jeho dosavadní kariéry.
Hlídač č. 47, ČR 2008
Hlídač č. 47, ČR 2008 Režie: Filip Renč, Scénář: Eduard Verner, Filip Renč, Zdeněk Zelenka,
Hrají: Karel Roden, Lucia Siposová, Vladimír Dlouhý, Václav Jiráček
