Článek
Zhýralý, ale nadějný módní fotograf Romain jednoho dne zkolabuje. Důvod? Rakovina v posledním stádiu, šance na léčbu takřka nulová. V posledních dnech se Romain překvapivě neusmiřuje s rodinou, která by si to vskutku zasloužila, ani se svým milencem Sashou, ale sám se sebou, s vlastními hrůzami, myšlenkami a předsudky.
Prý nenávidí děti, ale sám jedno zplodí a to tím nejpodivnějším způsobem - s náhodnou servírkou a jejím manželem v jedné posteli. Dítě, jako omluva, jako návrat do vlastního dětství. Minimalismus ze snímků až prýští - sporadické dialogy, čisté a jednoduché obrazy, jasná příběhová linie a skoro žádná dějová kolize.
Skvělé herecké obsazení
Klíčovým momentem a nejlepší scénou je setkání Romaina s babičkou Laurou, které se jako jediné svěří. Společně si prohlížejí rodinné fotografie, vrací se do dětství, do života, a pláčou v láskyplném objetí. Moment, kdy svému vnukovi Laura řekne, že by nejraději zemřela dnes s ním, je přesně ten, na který celý film čekáte, aby jste si mohli říct: Tenhle film stojí za to.
Kruté je, jak Ozon suše konstatuje smrt mladého člověka, jako něco definitivního a beznadějného. S Romainem, velmi přitažlivým mužem, se divák snaží sympatizovat a soucítit. Občas jen zakroutíte hlavou, jak těch pár zbylých pozemských chvil promrhává a zahazuje.
Bolest, smrt a minimalistický příběh
Romain chce být sám, se svými myšlenkami, bolestmi a chce hrdě kráčet smrti naproti. Prochází beznadějí, zoufalstvím, zlobou i neutuchající touhou se ještě jednou, naposledy, pomilovat. Sledujeme Romaina v přímočaré linii, jak trpí a jak jeho krásné tělo ochabuje. Až scéna, kdy si oholí nádherné havraní vlasy napoví, že je skutečný konec.
Ozon se na otázky: Jak žiješ, když víš, že umřeš?; Jak se cítíš?; Co děláš? snaží své odpovědi natočit. Otázek se bohužel jen vzdáleně dotýká, nesestoupí do hlubokých citů, depresí, samoty a ztracených nadějí hrdiny, jen si s nimi zahrává na povrchu a nechává diváka nepohnutého, snad mírně nalomeného.
Ozonovi nelze vytknout herecké obsazení: Romainova chápavého otce, s historií vepsanou ve tváři, si zahrál Daniel Duval; servírku, která mladíka jen tak mezi kávou a sendvičem požádá, jestli by se s ní nevyspal, aby otěhotněla, jelikož manžel je sterilní, ztvárnila Valeria Bruni Tedeshi (známá ze snímku 5x2). Střet dvou hereckých generací talentovaného Melvila Poupauda a hvězdy francouzského filmu Jeanne Moreau je to nejlepší, co Ozon divákovi naservíruje. Za kamerou pozoruje mužské utrpení Jeane Lapoirieová, která se jej snaží zachytit ženským pohledem muže, z odlišného úhlu.
Patetický konec v průměrném snímku
Závěr filmu, pláž a západ slunce, se až nápadně shoduje s Ozonovým dramatem 5x2 o rozcházející se manželské dvojici. Pláž a moře tady ovšem nedává naději na nový pozemský život, ale na život tam kdesi za obzorem, za zorným polem, za rohem, kde nevíte, co vás čeká. Romain, ležící na rozpáleném písku mezi lidmi, kteří jej postupně opouštějí, umírá sám.
Čas, který zbývá není špatný film, ale kromě poutavých scén rozmlouvání Romaina s babičkou a vskutku povedené soulože celkem pokulhává. I když se po letech Ozon otočil o sto osmdesát stupňů od ženských intrik k utrpení muže-homosexuála, těžkopádně se pokouší z příběhu " vyšťavit" nemožné.
Konečně by mohl François Ozon opustit tu patetickou pláž zalitou zapadajícím sluncem a natočit úžasný film jako kdysi 8 žen.