Hlavní obsah

Filip Šír: Voskovec a Werich reagovali na útok na Heydricha hned

Již 6. února, při výročí narození Jana Wericha, bude ve vile na pražské Kampě Filip Šír, koordinátor digitalizace zvukových dokumentů Národního muzea, seznamovat veřejnost s objevy týkajícími se vysílání Jiřího Voskovce a Jana Wericha z amerického exilu do protektorátu. Nedávno se vrátil z další studijní cesty do USA.

Foto: Milan Malíček , Právo

Filip Šír se věnuje záchraně českých zvukových nahrávek doma i ve světě.

Článek

V čem se lišila od předcházejících?

Byla zacílena mimo jiné na dobu válečného vysílání Voskovce, Wericha a ostatních do Evropy. Předtím jsme se soustředili na krajany, kteří se vypracovali mezi významné prodejce hudebních nástrojů či hudebnin, nahrávali v New Yorku na fonografické válečky nebo v Chicagu na gramofonové desky. Díky studiu archivů a institucí jsme už věděli lépe, kam se obrátit.

A co jste zjistili?

Když začali vysílat v Hlasu Ameriky, i když se tak ona instituce jmenovala až později, museli zapojit také Werichovu manželku Zdenu, aby jim pomáhala s přípravou. V roce 1941 to byly ještě humoristické skeče s variacemi na Osvobozené divadlo. Od půlky roku 1942 už ale šlo o reportáže válečného charakteru reagující na události i konkrétní osoby.

V průběhu covidu jsme objevili digitální archiv ČTK v New Yorku s články od roku 1942. Získali jsme písemné podklady pro pochopení určitých témat, na která reagovali. Stejně i v archivu United Nations (OSN, pozn. aut.) jsme našli mnoho článků o protektorátu v rámci sbírky United States Press. Odtud oni čerpali.

Letos v květnu si připomeneme osmdesát let od útoku parašutistů, kteří zabili Heydricha. Reagovali nějak Voskovec a Werich na tuto akci?

Když jsme studovali scénáře, zjistili jsme, že se o něm ostře vyjadřují už na podzim 1941, ale i později. A považuji za zcela raritní, že ani ne den poté, co ho vojáci v jeho mercedesu v Praze zranili, na gramofonové desce nahrané v USA Voskovec a Werich o atentátu mluví. Není to ve scénáři toho vysílání, jmenuje se Francouzští rukojmí a popisuje, jak Němci zabili francouzské civilisty a reakce Francouzů je zaskočila.

Druhý den tisíce lidí na to místo nosily květiny. Na začátku je jejich čtyřicetivteřinová pasáž o tom, že ubohý der Henker, tedy kat Heydrich, krvácí. Tu informaci museli získat takřka okamžitě a měli štěstí, že za několik desítek hodin měli nahrávací frekvenci. Nevím o tom, že by existoval podobně aktuální komentář antifašistické strany ve zvukové podobě.

Co předcházelo jejich vysílání?

V březnu 1940 uvedli v divadle Play House v Clevelandu hru Těžká Barbora, Heavy Barbara. S překladem do angličtiny jim pomáhal kamarád Tony Kraber. Stalo se tak ale bez účasti Jaroslava Ježka, s novými americkými texty. Byl to zhruba čtrnáctitýdenní úspěch s alternacemi amerických herců a hereček.

Objevili jsme velkou sadu fotografií. Navíc se dochovaly dvě knihy s poznámkami scenáristy i režiséra. Získali jsme také dopisy Jany Werichové adresované producentovi K. Elmo Loweovi, které jsou plné cenných informací.

Už tehdy na deskách posílali nahrávky pro rozhlas?

Od jara roku 1941 posílali ještě z Clevelandu do BBC v Londýně desky s krátkými vystoupeními. Musíme si uvědomit, že Spojené státy v tu chvíli ještě nebyly ve válce. Po uvedení hry Osel a stín – The Ass and the Shadow – se vypravili do Hollywoodu, odkud také posílali do BBC desky se svými humoristickými skeči.

Od listopadu 1941, po příjezdu do New Yorku, nahrávali s Hugem Haasem. Ten je uveden nejen na seznamu pracovníků Office of War Information, což byl předchůdce Hlasu Ameriky, ale objevil se i dopis, v němž si stěžuje, že dostává o dost menší honorář než Voskovec a Werich.

Díky Brackettu Lewisovi, mimochodem autoru knihy Demokracie v Československu, vydané v roce 1941, přibylo dalších pět šest lidí. Vystupoval s nimi hlavně Adolf Hoffmeister, spolupracovník z Osvobozeného, s nímž udělali nejen normální interview, ale později ho představili jako Adolfa Pivoňku. Pomáhal především se čtením nejrůznějších zpráv a podílel se také na scénářích. Další byl právník, novinář a scenárista Otto Rádl.

Vysílali ony pověstné Pětiminutovky V+W.

V červnu 1942 se z nich staly Černé čtvrthodinky, v roce 1944 to byla už půlhodina a v roce 1945 hodina. Na to nemohli stačit sami. Přibyl k nim maďarský rodák Tibor Borgida, legenda amerického rozhlasu, herečka Eleanor Antonová či Karel Mázel. Ten mimo jiné po skončení války vysílal pro osvobozené Čechy a Slováky, čekající v Německu na návrat domů.

Kolik bylo oněch vysílání?

Když se budeme držet zachovaných scénářů, je jich kolem pěti set padesáti. To může odpovídat vyjádřením Voskovce a Wericha, že jich celkově bylo na dva tisíce. Vše se totiž opakovalo, ráno a večer. Mohlo to být i dvakrát, čtyřikrát týdně.

Také jsme objevili, že proti jejich vysílání šla z Prahy parodie Pochod stoprocentních Židů na Ježkovu melodii a také nenávistná Rudá nemoc z konce roku 1941.

Jaké zvukové nahrávky se zachovaly?

Werichovu sbírku desek si v sedmdesátých letech vypůjčil muzikolog Josef Kotek, který je nahrál na magnetofonové pásky. V úžasné kvalitě. V roce 1999 věnovala Werichova vnučka Fanča Hulíková desky Českému muzeu hudby s podmínkou digitalizace. Je mezi nimi také reakce Voskovce a Wericha na slavný protektorátní skeč Hvězdy nad Baltimorem, ve kterém vystupoval i Vlasta Burian. Máme k tomu i dva různé scénáře.

Víme také, že v roce 1945, když se Werich vrátil domů, zapůjčil Československému rozhlasu více desek. Nikdy se mu nevrátily. Máme za to, že šlo o vůbec první jejich rozhlasové příspěvky. Dochovalo se jich asi třicet – a některé mají etiketu ještě z Clevelandu.

Takže se bavíme o jaru 1941, než jeli do Hollywoodu. Jsou tam i etikety nahrávek z Hollywoodu i z New Yorku. Myslíme si, že Voskovec si přivezl svou sbírku desek. Celková kompletace nás ještě čeká.

Jaký je význam vašich aktivit pro českou kulturu?

Zaceluje bílé místo o tom, co se během protektorátu dělo směrem od USA k nám. Je to stále nezmapovaná činnost Voskovce a Wericha a paradoxně se o ni více zajímají v Americe.

Oněch paradoxů je ale víc. Třeba že zpočátku svého působení místo propagace jazzu složili a nahráli dvě polky s hudbou Jaroslava Ježka. Jmenují se Zejtra je den taky a Šůr (Sure) polka. Vydala je společnost Decca, ale nevíme, jak se prodávaly.

Neexistují nahrávky pěveckého sboru Jaroslava Ježka, ale víme, že v březnu 1942, už po jeho smrti, si Voskovec a Werich pozvali sbor do studia. Zpívali píseň Hej horalé, ruskou píseň Partyzán, svou Proti větru a písničku Vítězství. Rád bych je vydal jako vinylovou desku v září letošního roku na výročí Ježkova narození. Měl by to být další krok k jejich záchraně a popularizaci.

Související témata:

Výběr článků

Načítám