Článek
Do premiéry Rebelů v pražském muzikálovém divadle Broadway vám zbývá už jen měsíc a teprve teď začínáte zkoušet v kostýmech. Co vás ještě čeká?
Je toho ještě dost, protože představení nemáme dozkoušené do konce. Zatím jsme asi za druhou třetinou, ale všechno běží podle plánu a termín premiéry 26. září určitě platí. Kromě písniček a choreografií musíme ještě dodělat všechny filmové projekce. Dotočili jsme je sice už v červnu, ale přesto nás nejvíc práce teprve čeká. Kombinujeme totiž filmové záběry s výtvarnými prvky typickými pro šedesátá léta, takže je třeba udělat animace, sestříhat je a pak je všechny sladit s tím, co se má dít na jevišti.
Vy si i tady na Broadwayi musíte připadat pořád jako filmový režisér.
Do velké míry to tak je, protože hereckým akcím se věnuje hlavně Zdeněk Zelenka. Rebelové budou takový hybrid, půl divadlo, půl film. Bude tu čtrnáct mobilních pláten, která se neustále budou měnit a na každé musíme umístit a načasovat projekci. Natočili jsme přes dvacet hodin materiálu. Teď to všechno sestavujeme. No, je to dost náročné.
Už jste si to někde vyzkoušel?
V Kleopatře jste měli taky plátna, ale pouze tři. V takovémto množství to tu ještě nezkoušel nikdo. Jsme první v republice, kdo se pustil do tolika projekcí na jevišti. Samozřejmě nám budou divadelníci vyčítat, že to není divadlo, a filmaři, že to není film. Ale jsem přesvědčen, že člověk, který nebude zaujatý tím, jestli je to žánrově čistý útvar, bude mít na co koukat.
První kostýmní zkoušku jste naplánovali zrovna na 21. srpna, tedy na výročí okupace Československa sovětskými vojsky, kterou příběh Rebelů končí. Náhoda?
Kostýmy už jsme viděli v zákulisí, ale na jevišti v nich zkoušet opravdu začínáme. Rozhodli jsme se je představit právě 21. srpna, protože v našem příběhu hraje tenhle den zlomovou roli.
A jakou hrál ve vašem životě?
Teď už žádnou, ale hrál, do roku 1989. Samozřejmě hlavně to, co po srpnu následovalo, protože mě tenkrát byly tři roky. Z těch dnů si jen matně pamatuju tanky v ulicích.
České filmy se v posledním desetiletí začaly vracet do nedávné minulosti, hlavně do dob, kdy se odehrály důležité, pro zemi osudové události. Svým způsobem k nim patří i vaši filmoví Rebelové, přestože se svým důrazem na hudbu a retro ostatním poněkud vymykají. Rebely jste politická témata vyčerpal?
Vůbec ne, teď mě zajímá nacismus a poválečné události. Zrovna se zabývám životopisem Lídy Baarové. Právě o tom období čtu dost knih, ať už historické publikace o odsunu sudetských Němců, nebo třeba vzpomínky Hitlerovy sekretářky Traudl Jungeové. Ta popisuje svůj život v blízkosti Adolfa Hitlera a jeho poslední dny. Jsou to dost neuvěřitelné story: žasl jsem, jak jím byli lidé v jeho blízkosti ovlivněni, jak ho milovali a většinou vůbec netušili nebo si nepřipouštěli, co tím všechno způsobují. Otázka je, jestli jim člověk tu naivitu vůbec může věřit.