Článek
„Nebylo to tak strašné, jak to ve filmu vypadá. Starali se o mě hezky, vždycky jsem se měl kde schovat a ohřát. Mokro by bylo horší než zima,“ řekl k podmínkám natáčení po novinářské projekci představitel titulní role Karel Roden, který si na plátně užívá sněhu a zimy stejně vrchovatě jako emocí. A jak říká Filip Renč, počasí není při natáčení zdaleka to nejdůležitější.
Jak se dělá z knihy film
Drama vášně, bolavé lásky, žárlivosti i utrpení Hlídač č. 47 napsal už před léty Eduard Verner na motivy románu Josefa Kopty pro Českou televizi. Tam na něj ale neměli dost peněz. Nakonec se ale přece jen – deset let od poslední Kachyňovy Hanele – rozhodli vyrobit zase jednou samostatně bez koproducentů film pro kina.
„V televizních podmínkách bychom peníze nesehnali a kromě toho jsme hledali látku s uměleckými ambicemi, kde by komerční úspěch byl až přidanou hodnotou. Takže volba byla jasná,“ říká o důvodech realizace šéfdramaturg Ivan Hubač.
Film je již druhou adaptací Koptovy knihy
„Eduard Verner v roce 2003 zemřel a z jeho televizní adaptace teď bylo třeba vytvořit filmový scénář. Ohromně mi v tom pomohl zkušený scenárista Zdeněk Zelenka. Přepsali jsme to do filmového vyprávění, některé situace jsme vyškrtli, jiné domysleli a hodně jsme přidali ve válečných scénách, které se bojem a smrtí na dosah poznamenanému hlídači Josefu Doušovi stále vracejí do zmučené mysli,“ dodává režisér Filip Renč.
Film je už druhou adaptací Koptovy knihy, která vyšla s výtečným ohlasem v roce 1926. Poprvé ji zfilmoval podle scénáře Otakara Vávry režisér Josef Rovenský s Jaroslavem Průchou, Marií Glázrovou a Ladislavem Boháčem v hlavních rolích.
Rodenův Douša
Pro Karla Rodena bylo natáčení náročnější spíš psychicky než fyzicky, protože Douša miluje, trpí i žárlí až k nesnesitelnosti. A ještě jsou tu ty věčné můry z války.
„Vždycky mě to bolí, neumím moc předstírat, takže je pro mě hodně důležité, abych příběhu a své roli rozuměl, jinak hrozí, že ji zkazím. Kdybych uměl předstírat víc, bylo by to pro mě asi lehčí,“ potvrzuje psychickou náročnost role Roden.
„Na téhle roli se mi líbilo právě to, že je ucelená, dramatická, bylo oč se v ní opřít. Myslím, že jsem dlouho tak celistvou roli nehrál. Je velmi příjemné, když má člověk jako herec co řešit,“ dodává herec.
Po boku Karla Rodena
„Byla to pro mě velká škola hereckého filmu, kdy nejdůležitější je udržet jednotu a styl vyprávění, herce v náladě, kterou film potřebuje,“ vysvětluje Filip Renč.
Rodenovými hlavními partnery jsou Lucia Siposová v roli jeho manželky a Václav Jiráček coby sok. K jejich obsazení Renč dodává: „Na oba herce jsme dělali konkurzy. Lucii i Václava znám už ze svého předchozího filmu Na vlastní nebezpečí, považoval jsem je za výborné, ale přesto jsme dělali náročné herecké zkoušky. Věděl jsem, že z nich musím vydolovat maximum, abych sladil jejich výkony s Karlem Rodenem.“
Natáčení ve vechtrovně
Vechtrovna býval domek u dráhy mimo nádraží, kde žil hlídač neboli vechtr, obsluhoval ručně šraňky a i jinak hlídal trať, aby se na ní pokud možno nikomu nic nestalo. Místa vechtrů dostávali právě ranění či jinak poznamenaní váleční vysloužilci.
„Natáčeli jsme v jedné bývalé vechtrovně v Krušných horách,“ říká produkční Ilona Jirásková a dodává: „Nejdřív jsme ale museli vystěhovat bezdomovce, opravit střechu, posunout příčku a udělat ještě spoustu dalších nutných úprav, abychom tam mohli točit. Přesto to bylo pro všechny docela krušné.“
Hlídač č. 47 vstupuje do českých kin ve 25 kopiích a měl by se brzy vydat i do zahraničí. „Už o něj projevily předběžný zájem festivaly v Berlíně, Sundance i v Torontu, myslím, že může fungovat i mezinárodně,“ věří mu šéfproducent ČT Jaroslav Kučera.
