Filip Renč chce poznat své hranice

Teď doufá, že stejný úspěch budou mít Rebelové i jako jevištní muzikál.

Myslím si, že když byl film poměrně populární, bude lidi zajímat jeho divadelní zpracování - jak jsme si s tím poradili na jevišti, co bude na projekcích, jaký bude text, choreografie. Původní scénář jsme nahradili novým libretem. Rebelové jsou značka, které jsme prodloužili životnost. 

Je to jiná vyprávěcí a vyjadřovací řeč. Co se ve filmu dá říct třeba detailním záběrem nebo střihem, musí být v divadle víc rozehrané do prostoru. Věci se musejí popsat slovy, hudbou nebo větším gestem. Rozhodně jsme nevzali filmový scénář a neřekli si, teď podle toho uděláme divadlo. Museli jsme ho rozšroubovat do poslední matičky a postavit znovu. 

Pořád se cítím především jako filmař, ale dělat divadlo je příjemné zpestření. Pro mě je dobrá zkušenost pracovat s profesionálními herci jako Petrem Štěpánkem, Jiřím Langmajerem, Lukášem Vaculíkem, Vladimírem Brabcem, kteří vystupují v činoherní části. Až budu dělat další divadlo, budu vědět, jak s herci na jevišti komunikovat, protože to je úplně jiný přístup než u filmu. 

Ve filmu jsem měl vždycky takovou látku, která nevyžadovala známé tváře, a navíc si myslím, že režisér nemá stavět úspěch své práce na popularitě někoho jiného. Jenže když se dělá tak komerční věc jako divadelní muzikál, producenti si většinou dají podmínku, aby se v něm objevily mediálně známí umělci. 

Jde spíš o vysvětlení role, o čem postava je, co sděluje, jak se má herec tvářit, odkud kam jde, kde si sedne, kde se postaví. Myslím si, že režisér nemusí herci otvírat nitro své duše a soukromí, aby z něho dostal to nejlepší, co v něm je. Musím ale na každého najít jiný klíč. Někdy je to otázka několika minut, ale někdy dojde k porozumění až po týdnech. Otázkou režisérova dobrého odhadu je i to, aby po dvou měsících nezjistil, že si se spolupracovníkem nerozumí, protože to už je pozdě na to ho vyměnit. 

S povděkem přijímám jakékoli profesionální připomínky od zkušených divadelníků. Takže mi tím spíš pomáhají, než aby mi snižovali autoritu. Dobrý nápad samozřejmě přijmu a vůbec si nehraju na to, kdo je režisér a kdo herec. 

Když natočím film, už se o něj nestarám - už je na celuloidu a už se s ním nemusím trápit v divadle je to jinak. Tady se to nazkouší, další den přijde druhá alternace, která neví nic, protože předtím nebyla na zkoušce, ale věnovala se jiným kšeftům, a musím to jet celé znova, jako by to bylo poprvé. Vadí mi, když se herci na zkoušku nepřipraví a nezjistí si od svých kolegů, jak je to nazkoušené. (Kvůli nedisciplinovanosti vyhodil Kateřinu Brožovou - pozn. aut.) Jenže musím být trpělivý, protože divadlo je o neustálém opakování a vybrušování. 

 To si ale v pracovním kolektivu nemůžete dovolit. Myslel jsem to nejspíš ve vztahu k některým médiím. 

V bulváru o mně každý měsíc vyjde nějaký pamflet, který nemůžu ovlivnit. Takové články nesmírně působí na veřejné mínění, které pak sráží dolů mou práci i mě samotného. 

Chci jedinou věc: ať si o mně lidi myslí, co chtějí, ať si mě zařadí, kam chtějí, ale ať je moje jméno vždycky spojeno se značkou kvality. Pak mi všechno ostatní kolem ani tak nevadí. Spíš jsem háklivý na to, když se mi něco nepodaří. Důvěru lidí a diváků můžu mít jedině tehdy, když ze sebe vydám maximum. 

Tolik zloby, co se na mou hlavu pouští z bulváru, nedokážu komentovat. Nic hnusnějšího jsem snad o nikom jiném nečetl. Možná jsem v mládí trochu provokoval, ale přece jenom už pár let uběhlo. 

Jako osamělý střelec by se u nás v showbyznysu nikdo neprosadil. Vždycky je k tomu potřeba parta spolupracovníků. 

Myslím, že tohle fňukání už je historie. Na každý projekt jsem nakonec vždycky našel bezvadné lidi. 

Nejvíc známých mám z kulturní oblasti než třeba mezi inženýry z elektrárny Temelín, to je celkem logické. Ale přátelství z vypočítavosti neberu ani v našem oboru. 

Ono to je vlastně úplně jedno. Důležité je, aby oba měli stejnou vlnovou délku a byli zasaženi stejným šípem. 

Byl jsem zhnusený sám sebou, jak jsem hrozný před kamerou. Jako dítě jsem se rád předváděl, to se o herectví nedalo mluvit, ale pak jsem začal dospívat. Poslední velkou roli jsem hrál v osmnácti, kdy jsem definitivně zjistil, že se před kamerou začínám stydět. Později jsem se však z nouze obsadil do filmu Requiem pro panenku. Před kamerou se necítím dobře, protože o sobě moc přemýšlím, a to by herec neměl. Líp je mi v anonymitě za kamerou. 

Bral jsem to jako výzvu. Chtěl jsem si zkusit, jestli to dokážu. Nejraději bych tehdy dělal i kameramana, rekvizitáře a kostyméra najednou. Jenže jsem zjistil, že se mám držet svého kopyta, protože těžko se můžu soustředit na obojí. Když má herec podat výkon, musí být zavrtaný sám do sebe. Filmová kamera je nekompromisní pro pravdivý a přesvědčivý herecký výraz. Proto obdivuju profesionální rozdvojení osobnosti Woodyho Allena nebo Chaplina, kteří psychologicky dokonale rozkryjí své postavy a zároveň se sami režírují. 

Já nejsem pro nikoho konkurent, protože točím film jednou za pět let a během té doby vznikne řada filmů od různých režisérů. Samozřejmě existuje rivalita mezi lidmi, kteří jsou zrovna na výsluní. Pokud vím, tak se režiséři nekamarádí ani se nescházejí na odpoledních čajích. Každý má spoustu své práce a svá malá tajemství, o která se nerad dělí s kolegy. 

Každý si svá tvůrčí tajemství drží pod pokličkou a snaží se, aby s ním jeho tým vydržel dál pohromadě. Proto si myslím, že každý režisér je trochu egocentrický, drží si svoji partičku a o ostatní se moc nestará. 

Všechno záleží na scénáři. Teď se chystám zpracovat příběh z druhé světové války. Vrátím se do reálií podle skutečných událostí, k silným a drsným lidským osudům. Chtěl bych tím navázat na Requiem pro panenku. 

Má velmi specifický rukopis, dokáže se dokonale dostat pod kůži, do psychiky lidí. I když jeho náměty nebývají zrovna oslnivé, režijní pojetí je neuvěřitelně sugestivní, dokáže člověka pohltit, ukázat odvrácenou stránku jeho duše. To, že někdo spadne ze židle nebo skočí z okna, natočí každý, ale podívat se kamerou dovnitř, co si kdo myslí nebo si může myslet, umí málokdo a právě v tom spočívá nepopsatelné umění, které dělá z režisérů velké kumštýře. 

Nevím, kde jsou moje hranice. Nemám tušení, co dokážu. S chutí jsem si zkusil muzikálový tvar, ale to neznamená, že je to moje životní filozofie. Jdu dál. Líbí se mi, když režisér dokáže odkrýt lidskou duši. To se v žádné škole nedá naučit.

Jsem zase o něco starší, takže bych měl natočit něco trošku chytřejšího. Uvidíme, kam se dostanu. 

Pro Českou televizi bych měl natočit čtyřdílný seriál a celovečerní film Hodina pokušení. Scénář zpracoval Ivan Hejna podle knížky Života sladké hořkosti, kterou krátce před svou smrtí napsala Lída Baarová. Bude to průřez jejím nejdramatičtějším obdobím, od roku 1936 do roku 1948, kdy vystoupila na piedestal filmového kumštu v Evropě. Habermannův mlýn bude opět film podle skutečné události z období odsunu sudetských Němců po skončení druhé světové války. Tento scénář výborně napsal Josef Urban. 

Chodím hrát tenis a jezdím na kole.

Zadek, protože celé dny sedím a mluvím do mikrofonu. Celé léto jsme strávili v podzemí v Divadle Broadway, takže jsme všichni bílí jako stěny, ale snad to k něčemu bude.

Kouřím doutníky Stanislaw a občas mi asistentka přinese bílý střik.

Nikdy, je to peklo, boj s vlastní nejistotou a člověk nikdy neví, jak to dopadne, jak to diváci přijmou. Je pravda, že někdy to lidem na zkoušce cvakne a vydají ze sebe všechno. Z takové energie mám radost. Ale když nevychází energie z nikoho, ani ze mě, ani z herců, mívám pocit marnosti. Režisér vlastně montuje takový automobil. Někdo mi přinese motor, někdo kastli, barvu, sedačky, volant, airbagy a nikdo neví, jak to auto má vypadat. Režisér je od toho, aby všechny komponenty smontoval a dal mu tvar, silný obsah a prudkou akceleraci.

Večer často u vaření odpočívám, dělám si čínu nebo těstoviny. 

Vychlazený Sauvignon. 

Stačí dvě skleničky a pracovní myšlenky jsou pryč.