Článek
Co vás přivedlo k zájmu o vydávání literárních reportáží, které jsou žánrovým středobodem nakladatelství Absynt?
Koudela: Do kontaktu s reportážní literaturou jsme přišli poprvé jako čtenáři. Já jsem Slovák s polskými kořeny, má mamka je Polka a polštinu jsem vystudoval. Filip je Polák, který si vzal za manželku Slovenku.
Oba žijeme na slovensko-polském pomezí a coby čtenáři reportážní literatury jsme si všimli, že Slovensko na rozdíl od Polska tento žánr trochu postrádá. Tyto knížky vycházely sporadicky a žánr se takto nepojmenovával.
Proč si myslíte, že ze strany slovenských nakladatelů byl o takové publikace donedávna minimální zájem?
Ostrowski: Jistý zájem byl, i když nevelký. Přišli jsme s myšlenkou založit nakladatelství, které se bude specializovat na reportážní literaturu a ve velkém začne tento pojem používat. Začali jsme lidem vysvětlovat, o co se jedná, proč je to tak úspěšné například ve Skandinávii. Dříve se tu nikdo nepokoušel literární reportáž prosadit jako žánr.
Koudela: Možná to bude znít neskromně, ale v Čechách máte přísloví – když dva dělají totéž, není to totéž. Nakladatelé splnili svou funkci, publikovali například knihy polských reportérů. Pokud je tento segment pouhou součástí velkého edičního plánu, nakladatelství v něm patrně nevidělo jeho potenciál.
Od začátku jsme měli jasno v tom, že literárních reportáží vydáme sérii a budeme propagovat autory, kteří s námi debutovali na českém a slovenském trhu. Věděli jsme ale, že úspěch nepřijde s prvním či druhým titulem, že jde o běh na dlouhou trať.
Co má symbolizovat název Absynt evokující oblíbený alkoholický nápoj?
Koudela: Chtěli jsme něco provokativního, lehce zapamatovatelného, trochu špinavého, drsného, znepokojivého jako hrana žiletky. Souběžně jsme vymýšleli pojmenování pro edici, která nese název Prokletí reportéři podle prokletých básníků. Ti rovněž hledali pravdu ukrytou pod povrchem. Z více návrhů nám nejlepší připadl Absynt. Dnes už si název žije vlastním životem, čtenáři od něj vytvářejí odvozeniny. Třeba absyntovky jako verneovky.
Ostrowski: Konvenuje to s reportážní literaturou, která je hořká, někdy nepříjemná a velmi silná stejně jako onen alkoholický nápoj.
Proč jste v názvu vyměnili měkké i za ypsilon?
Koudela: Ypsilon naznačuje kalich, z něhož se pil absint. Písmeno jsme zvýraznili i v logu, které pro nás vytvořila Pavlína Morháčová, jež má na starosti kompletní design nakladatelství.
První vydané knížky byly z polské reportážní školy a v polštině se absint píše s tvrdým Y, což byl taky jeden z důvodů.
Prokletí reportéři přinášejí veskrze aktuální tíživá témata jako extremismus, válečné konflikty nebo dědictví totalitních režimů. Lze na poli literární reportáže najít i optimistické vyhlídky?
Ostrowski: Jsou takové, ale lidé je neradi čtou. Vyhledávají spíše knížky o katastrofách a hrůzách.
Koudela: Dá se to vysvětlit na reportáži o tureckých telenovelách z pera Witolda Szabłowského. Pořady sledují desítky milionů diváků a tvůrci si po každé odvysílané epizodě dělají výzkum, jaké byly jejich reakce. Scénář dalších dílů se pak píše za pochodu na základě tohoto průzkumu.
V jednom seriálu byly osiřelé děti, o něž se starala nejstarší sestra. Dokud se jim děly špatné věci, byla sledovanost velmi vysoká. Poté autoři zkusili dát náznak naděje, že se dívka dočká dobré partie. V tu chvíli začala sledovanost rapidně klesat, kvůli čemuž scenáristé nápadníka rázem přetvořili na sukničkáře.
Do nakladatelství se snažíte přivádět současné české a slovenské autory píšící na zakázku. Spatřujete témata, kterým by se mohli věnovat?
Ostrowski: Nejsme autoři a nemáme reportérskou citlivost. Témat je spousta a čekají na každém rohu. S nápadem ale musí přijít člověk, který ví, co jím chce říct. Zatím u nás vychází z velké části překlady a skutečnými česko-slovenskými nakladateli se staneme až v momentě, kdy začneme přinášet původní témata domácích autorů.
Koudela: Reportérům nediktujeme témata, ale uvítáme, když se týkají jejich domoviny. Od zahraničních autorů nezískáme autentickou reportáž o Slovensku či Česku, potenciál mají naopak místní autoři, jako třeba Andrej Bán se svou čerstvou knihou Slon na Zemplíně.
Před třemi lety jste expandovali na český trh. Chystáte pro něj novinky?
Ostrowski: Vzhledem k současné situaci s koronavirem se plány přesouvají v čase. Nemůžeme vydávat, protože knihy nemáme kde prodat, knihkupectví jsou zavřená a elektronické knihy tvoří zhruba pět procent našeho zisku.
Pokud se stav zmírní, v češtině bychom vydali tři díla. Nemesis pojednávající o brazilských favelách od Mishy Glennyho, Nebe patří nám od Brendana Koernera o fenoménu únosů letadel v USA v šedesátých letech a nakonec A ve Vídeňském lese stále stojí stromy od naší oblíbené Elisabeth Asbrinkové.
Může se vám hodit na Zboží.cz: