Článek
Na Letních shakespearovských slavnostech účinkujete poprvé?
Poprvé v nastudované roli v nové inscenaci. Zaskakoval jsem asi ve třech představeních inscenace Dobrý konec všechno spraví za Davida Novotného v menší roli správce Rinalda. Ale moc jsem si chtěl v některém novém titulu zahrát, protože mám podobné věci hrozně rád.
Takže jste neváhal, když jste dostal nabídku zahrát si v Macbethovi?
Rozhodně ne, i když přišla ve chvíli, kdy hraju hned na různých scénách. Kromě domovské činohry pražského Národního divadla i v muzikálech Cikáni jdou do nebe a Cabaret v Divadle Bez zábradlí, v inscenaci Vytržení panny z Barby, což je koprodukce Divadla v Dlouhé a Divadelního spolku JEDL, s nímž spolupracuju už déle. V červnu mi přibyla inscenace Bulgakovova Mistra a Markétky, kterou uvádí Tygr v tísni v budově Paláce Hrzánů z Harasova v Celetné ulici, kde alternuju Berlioze s režisérem Ivem Kristiánem Kubákem. Takže je to pro mě trochu dobrodružné období, ale asi to tak má být. Velmi jsem stál o spolupráci s režisérem Jakubem Kroftou, se kterým jsme se dosud nepotkali.
Pokud se nemýlím, tak i Shakespeare vás také zatím spíš míjel…
Máte pravdu. V Národním divadle jsem měl hrát v Mnoho povyku pro nic, ale místo toho jsem se ocitl v inscenaci Kráska a zvíře, podobně se mi vyhnul i jiný Shakespeare. Takže mou jedinou zkušeností jsou scény z Richarda III., které jsem dělal ještě na DAMU. Macbeth je pro mě něco jako splněný sen.
Těšil jste se, že si splníte i sen zahrát si kladnou postavu, které se vám spíš vyhýbají?
Tak to jste mě dostala. Samozřejmě, že jsem si říkal, fajn, syn zavražděného krále, následník trůnu, sice trochu nemastný, neslaný, ale určitě to bude něco jiného, než podivné a bizarní figury, do nichž jsem obsazován. Ale ukázala se stará známá pravda, že člověk nikdy nemá podlehnout tomu, že něco dopředu ví. Neví. Pokaždé je to znovu a většinou úplně jinak.
Takže Malcolm není kladnou postavou?
V naší inscenaci Macbetha nejsou jednoznačně kladné postavy, všichni jsou poznamenáni světem, kde se k moci dostává skrze krvavé a úkladné vraždy, takže i Malcolm není tím čistým a neposkvrněným korunním princem. Daleko blíž má k mým negativním figurám, ale já je hraju rád, protože jsou herecky daleko vděčnější než čistokrevní klaďasové.
Filip Kaňkovský jako Malcolm v inscenaci Macbetha na Pražském hradu.
Malcolm nemá ve hře mnoho prostoru, ale Shakespeare mu napsal krásnou scénu dialogu s Macduffem, kdy na sebe kydá špínu, údajně aby prověřil jeho spolehlivost…
Jenže my jsme to pojali tak, že může vlastně o sobě říkat i pravdu. Už při čtení téhle scény mi přišlo divné, že všechnu tu hrůzu, co na sebe prozrazuje, hned poté smázne tím, že jen zkoušel Macduffovu loajalitu. Vůbec mi to k němu nesedělo. Aby byl tak absolutně čistý, musel by vyrůstat odmala někde v klášteře, a ne ve vrcholné politice, v tom drsném světě plném vražd. Uvěřit výčtu jeho neřestí otevírá daleko bohatší paletu pro interpretaci jak téhle figury, tak i celého vyznění hry.
Ta hra je plná nedůvěry. Ani Malcolm ostatním nevěří?
Zajímavé je, že Malcolm hned poté, co se dozví, že mu zavraždili otce, položí jako první otázku, kdo? Žádné bědování a citové výlevy, ale věcný dotaz, co bude následovat. Budu korunován, nebo ten, kdo mi zabil otce, půjde i po mně, jak je v zemi zvykem? Malcolm říká: „Pokrevní pouta páchnou po krvi. Vražedná střela ještě letí a bude lepší nedělat jí terč.“ To je ryze praktická úvaha, jakých u Shakespearových postav nalézáme spoustu. Snad se nám tyhle nadčasové souvislosti podařilo do inscenace dostat. Stejně jako téma, o němž mluvil na zkouškách překladatel Martin Hilský i režisér Jakub Krofta, že Macbeth je o zlu v nás.
Myslíte, že zla, ať už v jakékoli podobě, je schopen opravdu každý z nás?
Samozřejmě, a záleží jen na okolnostech, do kterých vás osud postaví. Nikdo nemůže předem říct, jak by se v té které situaci zachoval. I já jsem do svých dvanácti třinácti let měl celkem jasný názor na období fašismu a komunismu. A teď, aniž bych je chtěl jakkoli omlouvat, si rozhodně netroufnu soudit lidi, kteří byli při výsleších a mučení zlomení. Něco jiného je, pokud někdo udával jen pro svůj prospěch, aniž by ho k tomu někdo nutil. Ale nedokážu říct, kolik ran do obličeje nebo zlomených žeber či kostí člověk vydrží, než to vzdá. Ani to, co s lidmi udělá psychický teror. A tohle všechno v Macbethovi je – ta neustálá nedůvěra, testování, na čí straně kdo stojí a z které strany mi co hrozí.
Zlo v Macbethovi probudí věštba čarodějnic, nicméně myšlenku na vraždu Duncana mu čarodějnice nevnuknou, na tu přijde sám…
Ona je otázka, zda čarodějnice nejsou jen výplodem jeho hlavy, totálně unavené a zničené náporem krvavých bojů, které mají Macbeth s Banquem za sebou, nelidského zla kolem a možná i opilosti, kterou léčili podrážděné nervy. Jestli čarodějnice nejsou jakýmsi temným osvícením Macbethovy a Banquovy mysli.
Zmínil jste široký záběr vašich hereckých aktivit. Je to pro vás občerstvující?
Určitě. Střídání žánrů udržuje herce v pohotovosti a v pocitu radosti z hraní, z toho, že ho divadlo stále baví. Protože divadlo si někdy hodně bere a málo vrací. Zvláště když se toho sejde tolik, jako teď mně. Ale nestěžuju si, naopak, jsem šťastný. Nejhorší je, když člověk ustrne. Těším se na každý večer s Macbethem a úžasnou partou, která se při studiu vytvořila.
