Filip Kaňkovský: Jsem taková česká msta za slovenské krásky

Do filmové branže Filipa Kaňkovského uvedl oceňovaný režisér Petr Nikolaev. Hrál v jeho filmech A bude hůř, Klub osamělých srdcí nebo Lidice. Nicméně do světa umění původně vstoupil jako muzikant. A to velmi dobrý. Kapela Green Småtroll, v níž hraje, funguje již patnáct let. V roce 2009 dokonce za své album Rude Jazz získala cenu Anděl v kategorii Ska & Reggae.

Ne. Já vám to vysvětlím. Nejdříve jsem studoval na státní konzervatoři klavír, ale po určitých neshodách jsem odešel, nebo lépe řečeno byl jsem odejit, a dostudoval jsem na Konzervatoři Jaroslava Ježka, obor klavír. A trombon jsem měl jako nepovinný nástroj, protože jsem si ho během let, co jsem se zabýval muzikou, zamiloval. Byl to prostě vedlejší obor.

Na klavír relativně často, protože mám stále kapelu, ale nedaří se mi nacvičovat nějaký nový klasický repertoár, protože času mi fakt tolik nezbývá. A na trombon například hraji v představení v Rytmu swingu buší srdce mé v Národním divadle. Ale je to opravdu okrajová věc. Na všechno se musí cvičit, všemu se musí dát čas, a toho mi teď moc nezbývá.

My se věnujeme nyní spíše tomu reggae. Sice jsme vznikli jako ska kapela, ale tyhle dva žánry, které jsou velice příbuzné, byly vždy v undergroundu. Ta křivka (obliby - pozn. red.) je teď víc v undergroundu, než byla dřív. Před deseti patnácti lety byl obrovský boom, kdy se daly hrát velké koncerty, my jako kapela si pamatujeme ty pro osm set lidí ve vyprodaném Futuru a podobných klubech.

Potom najednou těch lidí z ničeho nic strašlivě ubylo a teď se to nějak drží v určitých mezích. Ale je to spíš horší než lepší. Ale my věříme, že když vydržíme, tak ta tendence bude vzestupná. Máme, tedy měli jsme, dost koncertů i mimo Českou republiku, což bylo fajn, protože jsme nasbírali dost zkušeností. A teď budeme vydávat další desku, uvidíme, jak to bude vypadat. Doufáme, že pak pojedeme nějakou další tour, těšíme se.

Je to proto, že Småtroll je malá virtuózní skladba od Edvarda Griega, což byl romantický norský skladatel. Napsal takovou jednu malou virtuózní věc z jednoho sešitu. Jsou to takové malé klavírní kusy. Jedna z nich se jmenuje Skřítek. Já jsem ji v tu dobu hrál. A moc se nám to, tedy kapele, která tehdy vznikala, líbilo. Tak jsme to tak z legrace, protože jsme neměli jiný název, nazvali a zůstalo nám to. Je to patnáct let.

Kdy mě to napadlo? Tak mně se to zalíbilo na hudebním gymplu, kde jsem studoval. V rámci vánoční besídky jsme měli něco nacvičit. Sáhli jsme po hrách z Divadla Járy Cimrmana. To se mi zalíbilo tak, že jsem později začal chodit do dramaťáku. I když jsem byl o dost starší než většina dětí, co tam chodila. Pak jsem zkusil přijímačky na DAMU, když jsem udělal maturitu na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Povedlo se. A dělám to maximálně.

Jo, jo. Tak ta první byla role Vlasty v Záskoku.

Můj pedagog na konzervatoři byl trošku proti. Nebral mě příliš vážně. Ale naopak z lidí, kteří se tomu dlouho věnovali a já je respektoval, tak z nich mě nikdo neznejišťoval. Všichni říkali, ať to zkusím, že nemůžu nic ztratit, že to je vždycky jen dobrá, tedy silná zkušenost. No a asi jsem se připravil tak, ten talent tam asi nějaký je, že to vyšlo.

Prince? Naštěstí jsem nabídku na roli prince nedostal, protože nevím, co bych si s tím počal. Hrát takovéhle věci mě úplně nezajímá, neláká. Ale co se týče divadla, tam je moje škála rolí tak pestrá, že to se netýká jen nějakých negativních, kriminálních, jak jste řekla, živlů. Takže v divadle, jestli budou mít lidi zájem, mě mohou vidět převážně v Národním, kde mám angažmá.

Já myslím, že jsem v angažmá něco kolem čtyř let, takže mi bylo 28.

Překvapen jsem asi úplně nebyl, já jsem o to dost usiloval, abych se tam dostal. Měl jsem ještě nějaká další divadla, kam jsem velice chtěl. A do toho jsem měl i nabídky od divadel, kam jsem nechtěl, což jsem věděl. Tak to pak nějak vykrystalizovalo a za to jsem moc rád. Je mi tam moc hezky. A jsem hrdý, že jsem člen Národního divadla.

(S chutí se zasměje - pozn. red.) To je dobré. Já nevím. A máte pocit, že do divadla chodí jen intelektuálové?

Já doufám, že to tak není. To by bylo strašně smutné... Pro děti je skvělé hrát v tom, že když to není dobré, když se dítě nebaví, okamžitě vám to dá najevo. Nebude si vytvářet nějakou přetvářku... Hrál jsem ve Smolíčkovi, již zderniérizovaném, a bylo krásné, že děti byly většinou naprosto nadšené. Že je to bavilo, byla pro nás největší odměna. Ten aplaus...

Já jsem nehrál Smolíčka. Toho hrála naše kolegyně, která je drobnějšího vzrůstu. Tak to bylo takové roztomilé, že hrála malého kloučka. Anička Ducháňová. Já jsem hrál jezinky, laně, sovu a takovéhle věci.

Tak jestli je to jen rok, bude to znít legračně. Ale patří to k nějakým zkušenostem. Nevím, jestli jsem úplně manuálně zdatný. Byly to spíš takové práce v době, když jsem se nějak hledal. Různě opouštěl školy. Jednoduše jsem potřeboval peníze, tak jsem chodil na brigády. Dělal jsem různé věci. Opravoval jsem čimickou školku (v Praze – pozn. red.). Normálně se sbíječkou. Dělal jsem ve skladu nábytku. Omýval věci po povodních...

No, co to je uživil? Tak abych zaplatil byt, měl dvě děti a ty nakrmil? Hm, asi by to měly se mnou složitější. Co to je zase manuální? Můžete být klidně kuchař i umělecký truhlář a pak můžete tahat palety a na to asi nemusíte mít nějakou aprobaci...

Já jsem měl to štěstí, že jsem v tu dobu natáčel něco jiného na východě Slovenska, projekt 1890. Což je historický seriál pro Televizi Joj. Vše se zázračně potkalo. Současně jsem jezdil Užhorod-Bratislava-místa za Košicemi, takže to bylo pro mě velice, velice vyčerpávající.

Ale kdyby zítra přišla ta nabídka znovu a věděl bych, jaké to bude, co jsem při tom vše zažil, tak neváhám ani minutu. Jenom to s vámi tady dodělám a půjdu si sbalit batoh... Točilo se mi krásně. Některé situace byly velmi náročné. Točili jsme v hrozné zimě, nečasu, což je ale při natáčení běžné. Většina natáčení je jako válka. Tedy je o čekání. Takže náročné to bylo, ale se super partou. Vždy, když je mohu potkat znovu, mám ohromnou radost. Doufám, že to mají stejně...

Někdo mi říkal, už jsem to někde i použil, snad se nebudete zlobit. Říkal mi, že je to taková msta za ty slovenské herečky, které berou těm našim práci. Že jsem tam já vyslaný, abych to oplatil. Ne, je to naprosto v dobrém. Já si té šance nesmírně vážím. Nějak jsem se Petrovi (režisér Čáry Peter Bebjak – pozn. red.) hodil, potkali jsme se na natáčení Případů 1. oddělení pro Českou televizi, a tam jsme si sedli. Jsem moc rád, že se mi pak ozval, že mě chtěl do tohohle projektu. Protože ten film – podle mého – je fakt dobrý.

Já jsem tam (v Čáře – pozn. red.) nějak mluvil slovensky, ale nebylo nutné, abych se učil ve slovenštině nějakou těžkou roli, která by byla náročná na jazyk. Ano, mluvím slovensky, ale okrajově. Byla by to pro mě výzva, ale nebylo to potřeba.

To právě s tím souviselo. Jsem spíš taková opice, která se vše díky hudebnímu sluchu naučí rychleji. Velmi dobře slyším, ale že bych byl v jazycích nějak velmi dobrý, to se říci nedá. V tom jsem k sobě upřímný. (smích) Natočil jsem nějaké anglické, francouzské věci. Hrál jsem i v německém filmu takovou pěknou roli. Jazyky jinak nejsou moje doména. Což si vyčítám. Talent na ně zřejmě mám, ale nevěnuju se tomu, jak bych chtěl.

Nemám. Beru to tak, jak to je. Jsou ale věci, které už hrát třeba nechci. Vždycky jsem si role vybíral, teď to dělám ještě o trochu víc, protože tu možnost mám. A chci tu práci dělat nejlíp, co mohu... Byl bych nerad, kdyby se furt opakovalo nějaké zaškatulkovaní, které třeba trošku proběhlo... Uvidíme, jak se mi to podaří.