Článek
Miami Vice je americký televizní seriál z 80. let minulého století, věnující se náročné práci dvou detektivů z mravnostního oddělení v Miami. Spíše než o detektivní práci v ní ale šlo o to ukázat, jak je Miami (především noční) cool a jak dobře se bohatí detektivové z Miami umějí oblékat. Nebo byli chudí a pouze se maskovali za bohaté? To už si nepamatuji, ale je to opravdu jedno, protože nový film Michaela Manna (který originál produkoval) nemá s původním seriálem příliš společného.
Nejde o remake ani o parodii, jde prostě o zcela nesouvisející story dvou detektivů z Miami, kteří jsou také běloch a černoch a stejně se jmenují. Jestli mají se svými 25 let starými předlohami společného ještě něco (například jestli ten bílý bydlí na hausbótu a má na něm ochočeného aligátora), to se nedozvíme.
Protože je rok 2006, jsou oba samozřejmě jinak oblečení a upravení než tehdy, používají trochu jiný slovník (viz dále) a jsou cool jiným způsobem, než byly kdysi cool jejich předobrazy. Kromě toho, značná část filmu se vůbec neodehrává v Miami. Tak proč se to vlastně jmenuje Miami Vice?
Mám teorii, že Michael Mann (který film produkoval, napsal a režíroval) použil název "Miami Vice" především proto, aby nemusel ztrácet čas představováním hrdinů, prostředí a podobnými věcmi. Neztrácí dokonce čas ani úvodními titulky! Jakmile zmizí úvodní logo "Universal", okamžitě se ocitáme na jakési diskotéce a protože víme, že film se jmenuje "Miami Vice" (i když na začátku ani neuvidíme jeho název!), je nám okamžitě jasné, že jsme na exkluzivní diskotéce na Miami a ti dva cool fešní muži (Colin Farrell a Jamie Foxx) jsou tajní detektivové z mravnostního, kteří právě řeší zapeklitý případ. Takže může okamžitě začít akce...
...až na to, že žádná "akce" v obvyklém slova smyslu nezačne. Miami Vice totiž není akční film, i když se vám například trailery snaží tvrdit opak. Studio se celkem oprávněně bojí, že se diváci moc nepohrnou na dvouapůlhodinový policajtský film, ve kterém je celkem jedna kratší přestřelka (úplně na konci) a žádná jiná akční scéna (pokud nepočítáme záběry, ve kterých někdo někam rychle jede nebo běží).
Ve filmu jde o to, že se naši dva hrdinové musejí vydávat za pašeráky drog a tím si získat důvěru a přízeň drogového superbarona, odhalit strukturu jeho organizace, vetřít se do ní a tak se mu dostat na kobylku. Vedlejší dějová linie pak spočívá v tom, že svobodný Farrell se zaplete s krásnou asiatkou, pravou rukou superbosse, a není úplně jasné (ani jemu), zda jde o součást práce nebo o něco víc. Tato velmi standardní zápletka je vyšperkována jednak různými dialogy, kdy někdo někoho chytře obelhává a jednak sekvencemi bez dialogů, kdy sledujeme nějakým způsobem roztřesené a rozostřené zrnité záběry, skombinované do působivé montáže, podbarvené hudbou.
Mohlo by to vypadat, že se mi film Miami Vice vůbec nelíbil nebo že si z něj dokonce dělám legraci. Kdepak! Oceňuji, jak bravurně audiovizuálně dokáže Mann své záběry zpracovat a jak jsou v jeho podání působivé i scény, které by v jiných filmech byly fádní. Například "hrdinové si povídají na střeše, zatímco se blíží bouřka", "hrdinové si povídají ve sklepě, zatímco se blíží bouřka", "hrdinové si povídají na ulici, zatímco se blíží bouřka" nebo "hrdinové stojí, nic neříkají a blíží se bouřka".
Oceňuji i snahu o to, aby hrdinové byli megasupercool a měli přitom filosofické hlášky, což dohromady působí celkem zajímavě. A to platí o celém Miami Vice. Není to zrovna dobrý film (a už vůbec to není akční film!) a není to lepší film než Mannův Collateral, ale je zajímavý. Příště by si měl Mann dát trochu víc záležet na scénáři, který je tentokrát tak chabý, že jeho natažením na 150 minut nemůže vzniknout nice supercoolového.
A od skorofilosofického Miami Vice se - ať chceme nebo ne - dostáváme k nefalšovanému filmovému umění, a to ke Kim Ki-Dukovi. Jeho zvláštně poetický film 3-Iron se mi velmi líbil. Měl nějaký příběh, který se vyznačoval jakousi svou záhadnou (bizarní) logikou a vzbuzoval ve mně nějaké pocity. Jeho film Samaritánka (který byl natočen v roce 2004, ale dostává se k nám až teď) je podstatně slabší ve všech ohledech, které jsou pro mě důležité.
Nechci se blamovat chybnými přepisy korejských jmen, takže řekněme, že hrdinkami filmu jsou dvě odhadem asi tak patnáctiletá hezká děvčata A a B, která se chtějí podívat do Evropy a aby sehnala peníze na letenku, A se prostituuje a B jí dělá pasáka a snaží se jí to celé rozmluvit. Ale jinak si obě žijí celkem spokojeně a bez problémů.
To je zatím na korejský artfilm celkem normální (jinde by se určitě nějak řešilo, jestli patnáctiletým děvčatům prospívá prostituce nebo ne). Zajímavé to začne být ve chvíli, kdy A při útěku před policií vyskočí s úsměvem z okna, rozbije si hlavu a záhy v nemocnici zemře. Předtím ale stačí dát B najevo, že jí jeden z jejich zákazníků byl blízký.
B se zachová jediným logickým korejským artfilmovým způsobem: Stane se také prostitutkou, spí postupně se všemi jejími zákazníky, ale místo aby od nich brala peníze, vrací jim to, co předtím zaplatili A. Vypadá to, že se zápletka opravdu rozjede v okamžiku, kdy otec B (policista!) náhodou zjistí, že se jeho dcera věnuje prostituci, začne pátrat po detailech a dávat "zákazníkům" najevo svou nenávist k nim.
Když vezmeme v úvahu, že se díváme na film od tvůrce, který točí díla o neviditelných lidech (3-Iron) a masturbaci s neobvyklými předměty (Luk), je jasné, že se Samaritánka od tohoto okamžiku (cca. polovina filmu) může vyvíjet naprosto jakýmkoliv směrem. Ona se ovšem nevyvine nikam! Je jasné, že otec je nešťasný. Je jasné, že se mu hlavnou honí divné myšlenky, včetně myšlenky na zabití své dcery. Je jasné, že mu není jasné, co má vlastně udělat. (To všechno by bylo jasné i kdyby film v polovině skončil.) A my druhou polovinu filmu sledujeme, jak otec nic nedělá, jeho dcera také nic nedělá a kolem jsou hory a mlha.
Někdo může říct, že pointa filmu je v tom všem, co v Samaritánce zůstalo nevyřčeno a neuděláno, a že tím je film zajímavý. Pro mě tedy rozhodně ne, stejně jako pro mě těžko bude zajímavý dvouhodinový záběr na sedícího člověka (i když právě přemýšlí o léku na rakovinu). Samaritánka je dosti nabubřelá intelektuální masturbace, která svým pomalým tempem maskuje skutečnost, že v ní tvůrce prostě neměl co říct. Možná se bude líbit těm, kterým se hodně líbil Luk...
To s filmem "Let's Dance" (to je prosím český název, původní název je "Step Up"!) je to jednodušší. Je to velmi tradiční story dvou mladých lidí, kteří najdou cestu ke svým srdcím pomocí tance, přičemž ona chodí na drahou baletní školu, zatímco on tancuje na drsných večírcích v černošském ghettu.
V tomto případě je okamžitě jasné o čem to bude, jak to dopadne a pro které diváky je to určeno. Ale splňuje to svůj účel?
Bohužel, ne tak úplně. Film režírovala jako svůj debut Anne Fletcherová, jinak velmi slavná hollywoodská choreografka. Tudíž taneční scény podle očekávání obsahují kvalitní tanec. Oproti očekávání je ovšem tanečních scén ve filmu poměrně málo a všechny ostatní scény nestojí za moc. Hlavní hrdinové (neznámí herci) jsou sice celkem sympatičtí, ale scénář je naprosto fádní a režie totálně nenápaditá. Navíc je problém v tom, že Fletcherová není nejmladší, v černošském ghettu pravděpodobně nikdy nebyla a drsné černošské večírky si představuje jako něco z West Side Story - což je poněkud k smíchu a napadá mě několik relativně nedávných filmů, které mají velmi podobný námět a jsou podstatně lepší. Například Dirty Dancing 2 nebo Save the Last Dance.
Další premiéry týdne
Kromě výše zmíněných se dočkáme ještě dramatu Andyho Garcii Ztracené město o převratu/revoluci na Kubě v 50. letech minulého století.
Ve zkratce...
Nějaká šílená česká náboženská sekta spustila tuto šílenou kampaň proti orálnímu sexu!
Americká DVD půjčovna Netflix přišla s roztomilým nápadem: Uspořádat po celých Spojených státech projekce klasických filmů na místech, kde se ony filmy odehrávají (a také se tam natáčely). Takže se např. Čelisti promítají na Martha's Vineyard a Hřiště snů pochopitelně na baseballovém hřišti mezi kukuřičnými poli v Iowě.
Kontroverzní psudodokumentarista Michael Moore si ukousl další velké sousto: Rozhodl se vypátrat, jak to bylo s tou korunovací ve Středozemi.
Eric D. Snider napsal opravdu roztomilou glosu o tom, jak to chodí na "interview s filmovými celebritami". Paramount mu za to zakázal přístup na novinářské projekce.
Robin Williams začal po 20 letech opět chlastat a odebral se na léčení...
Původní český rozhovor s Uwe Bollem!
Filmovou adaptaci videohry "Halo" bude v produkci Petera Jacksona režírovat neznámý Neill Blomkamp, který má na svém kontě tento krátký film, vyhlížející velmi nadějně!