Článek
Podle ohlasů na internetových diskusních serverech se diváci asi nejvíce těší na Nauku o snech, což je nový film Michela Gondryho, který má na svém kontě skvělý Věčný svit neposkvrněné mysli, ale také dost slabý film Slez ze stromu. Bohužel, Nauka o snech ani zdaleka nepřekonává Věčný svit a kvalitou osciluje někde mezi ním a Slez ze stromu.
Film je o Stéphanovi (Gael García Bernal), mladém Mexičanovi, který se po mnoha letech vrací do Paříže, kde zemřela jeho matka. Zde potkává sousedku Stéhpanii a zamiluje se do ní. To je celý děj, ale v tomto filmu jde o mnohem víc, než o děj. Přesněji řečeno, tvůrci by chtěli, aby to tak bylo.
Stéphane má totiž problémy se sny. Není mu úplně jasné, kdy sní a kdy bdí, sny se mu proplétají s realitou, občas jsou neuvěřitelně skutečné a realita je naopak bizarně snová. To je znázorněno mnoha trikovými scénami, na kterých je zajímavé, že jsou zcela záměrně natočeny za použití starých "tradičních" trikových metod, s použitím zadní projekce (nikoliv klíčování, ale skutečné zadní projekce!) a klasické trnkovské stop-motion animace. A divných kulis a chlupatých obleků.
Snové sekvence jsou vynalézavé, psychedelické, zábavné a opravdu ve vás navodí dojem, že se díváte na sny. A to je bezva. Méně bezva už je skutečnost, že zbytek filmu (tj. jeho 80 procent) je vlastně dost nezajímavá historka o dvou nesmělých zamilovaných polobláznech, kteří se mají rádi a celý film nenajdou odvahu si to říct. Podobných historek jsme viděli na filmovém plátně už mnoho (například vzpomínám na příjemnou Jinou lásku). Nauka o snech není špatná, ale její "normální děj", byť občas zajiskří geniální invencí, se zdaleka nevyrovná šílenosti jejích snových scén. Výsledek dost připomíná některé nápadité ale nevyrovnané filmy Terryho Gilliama.
Parfém: Příběh vraha
Nejlepší film tohoto týdne přichází kupodivu z Německa (i když je mluvený anglicky, protože má globální velkofilmové ambice). Jde o adaptaci stejnojmenného historického fantasticko-kriminálního románu (k dostání u nás). Jeho hlavním hrdinou je Jean-Baptiste Grenouille - mladík, který se narodil v polovině 18. století na pařížském rybím trhu (tj. na nejsmradlavějším místě tehdejšího civilizovaného světa) a částečně i díky tomu získal nejdokonalejší čich na světě.
Když dospěje, nechá se zaměstnat u výrobce voňavek (kterého svými schopnostmi mnohonásobně převyšuje) a získá posedlost: Chce zachytit a uchovat vůni čisté lásky. A aby to dokázal, musí složitě destilovat krásné ženy, což se neslučuje s jejich životem. Víc vám neřeknu, ale stane se toho mnohem víc a většinu z toho nebudete čekat. Myslím, že neznat knihu je v tomto případě ku prospěchu věci, protože pak budete více napnuti jak bizarně se to všechno vyvine.
Knihu jsem nečetl, ale pravděpodobně je velmi těžko zfilmovatelná. Hlavní hrdina je úchyl a vrah, žádná vyloženě kladná postava ve filmu není (nebo aspoň ne v jeho první polovině) a celý film se točí okolo vůní, které se na plátně nezachycují příliš snadno. Hlavního hrdinu hraje Ben Whishaw, kterého asi neznáte, ale v dalších rolích se (později) objeví několik hodně známých herců, jejichž jména vám nebudu prozrazovat, protože jde o příjemná překvapení. Také mě potěšilo, že hlavní ženskou hrdinku hraje dívenka (teď už slečna), která tak roztomile hrála Wendy v posledním Petru Panovi.
Film režíroval (a na scénáři spolupracoval) Tom Tykwer, který natočil například také Lola běží o život a toto historické drama s ní má překvapivě mnoho společného. Je dokonale řemeslně zvládnuté, má skvělou hudbu (složil sám Tykwer), působí magicky, dojemně a přitom obsahuje dost ironie a humoru.
Protože hlavní hrdina velmi málo mluví, značná část (dlouhatánského!) filmu pozůstává z monologů starého vypravěče (v anglické verzi úžasný John Hurt), doprovázených pouze obrazem a hudbou. A funguje to naprosto fantasticky! Dlouho jsem nebyl v kině tak nadšený z toho, že všechno na plátně tak působivě klape. Je pravda, že časem (přece jen, má to dvě a půl hodiny!) jsou některé scény poněkud nudnější a některé postavy trochu zbytečné, ale přes to všechno před tvůrci smekám a pokud by v budoucnosti měly vzniknout další podobné "evropské velkofilmy", tak jsem všemi deseti pro. Mimochodem, veškeré triky vznikly v čekém UPP, jsou jich tuny a jsou výrazně lepší, než ty v Iluzionistovi (které vznikly tamtéž).
P.S: Doslechl jsem se, že někteří lidé pokládají Parfém za nějakou romantickou červenou knihovnu vhodnou pouze pro ženy. S tím rozhodně nesouhlasím - mnohem víc mi film připomínal třeba Tima Burtona (kdyby se držel trochu zpátky) a rozhodně ho doporučuji i mužům.
Kupec benátský
Nejdříve přiznání: Měl jsem jen velmi mlhavou představu, o čem přesně je Shakespearův "Kupec benátský". Proto jsem si říkal, že se rád podívám na jeho novou filmovou adaptaci (respektive z roku 2004, ale v našich kinech uváděnou až teď) režiséra Michalea Radforda, který natočil Pošťáka (toho o básníkovi, ne s Kevinem Costnerem). Al Pacino a Jeremy Irons v hlavních rolích jsou jistě zárukou kvality!
Bohužel, mé naděje se nenaplnily. Sice mi už teď je jasné, proč Kupec benátský nebyl tak dlouho zfilmován (žid Shylock je v něm znázorněn asi stejně politicky korektně, jako se na židy dívá Borat Sagdijev), ale to je asi tak všechno. Je pravda, že Pacino i Irons jsou jako obvykle skvělí, ale film je natočen zřejmě dost věrně podle divadelní hry, takže dialogy doslova šustí papírem.
Když už se tvůrci rozhodli natáčet přesně podle Shakespearova textu, měli se jasně rozhodnout, jak celý film pojmou. Mohli natočit televizní inscenaci v abstraktních kulisách a jednoduchých kostýmech, aby se divák mohl soustředit na text a herecké výkony. Mohli natočit razantní update s moderními písničkami jako Romeo a Julie Baze Luhrmanna (jistě by se našel nějaký moderní rap o hamižných židech). Oni ale zůstali podivně na půli cesty.
Zatímco Pacino a Irons předříkávají texty, které jsou dnešnímu řadovému divákovi už skoro gramaticky nesrozumitelné (ovšem nevím, jaký překlad bude použit pro české titulky), prokládají je občasnými "současnými" civilními povzdechnutími, odkašláními a gesty, která jsou v brutálním rozporu s tím, co říkají. Do toho Ralph Fiennes a několik jiných mladých herců předvádějí výkony jako ze Zamilovaného Shakespeara (což není špatné, ale je to zase něco zcela jiného). A je to korunováno realistickými výpravnými kostýmy a interiéry (ale nepleťte se, většina filmu je opravdu o tom, že si spolu různí lidé povídají). Nejsem přítelem divadla a mám rád výpravné filmové podívané, ale Ironse a Pacina bych si mnohem raději a mnohem lépe v těchto rolích užil v televizním záznamu laciného divadelního představení.
Pravidla lži
I tento týden nás čeká česká premiéra a musím s potěšením uznat, že jde po delší době opět o celkem slušnou českou premiéru. Film Pravidla lži vypráví o statku, na kterém se v malé komunitě (cca. tucet lidí) léči drogově závislí. Jsou tu dobrovolně, mohou kdykoliv odejít a jsou vyhozeni pokud poruší přísná pravidla. A tak se tu léčí, řeší své konflikty, a zdá se, že někteří z nich spolu mají nějaké tajemné nevyřízené účty z předchozích let.
Ve filmu scenáristy a režiséra Roberta Sedláčka vedle sebe uvidíme známé herce (Jiří Langmajer, Klára Issová) i neherce. Všichni dohromady vytvářejí až překvapivě kompaktní celek, ve kterm vás rozhodně nenapadne je třídit na profesionály a amatéry.
Tvůrci měli zkušenosti se skutečnými podobnými komunitami a s drogovou problematikou, což se blahodárně promítlo do výsledku, který je většinou patřičně syrový a působivý.
Problém jsem měl pouze se scénami, kdy začne někdo rozsáhleji filosofovat (což působí poněkdu zbytečně, protože, přeci jen, jsou to všechno především feťáci a ne Freudové) a především s celou "kriminalistickou" dějovou linií, která se do filmu vůbec nehodí. Nebudu vám ji prozrazovat, ale jde tam o falešné identity, vraždu a ukrývání se před světem. Kdyby se z dvouhodinového filmu celá tato dějová linie kompletně odstranila, bylo by to výrazně ku prospěchu věci.
Spláchnutej
Nový film studia Aardman (Wallace a Gromit, Slepičí úlet) je na rozdíl od předchozích počítačem animovaný a na rozdíl od nich ne tak dobrý. Je o rozmazlené domácí kryse (samci), která se propadne do londýnské kanalizace, kde se seznámí s jinými krysami, včetně jedé sexy samice. Společně musí celý podzemní krysí svět zachránit před typicky ďábelským plánem šíleného ropušáka...
Spláchnutej obsahuje pár opravdu dobrých vtipů, při kterých jsem se smál nahlas, ale předchozím filmům Aardmanu se nevyrovná co se týče vypilovanosti scénáře ani roztomilosti postaviček a koneckonců ani výtvarné co se týče podoby. Prostě osciluje někde ždibínek nad průměrem. A to mluvím o původní verzi s výborným hlasovým obsazením, protože dabing jsem neslyšel.
Transylvania
A konečně Transylvania je film Tonyho Gatlifa o rumunských cikánech (odpusťte, ne o Romech, ale opravdu o cikánech). Hlavní hrdinka Zingarina je civilizované děvče z Francie (hraje ji jako vždy půvabná Asia Argentoová), které s přítelkyní jede do rozpadlých transylvánských vesnic hledat chlapa, který ji přivedl v Paříži do jiného stavu. Záhy ho najde, ale on ji pošle k čertu. Na to Zingarina zareaguje jediným možným logickým způsobem: Opustí kamarádku, rozdá všechny svoje věci i auto, potlouká se chvíli jako bezdomovec a pak se dá dohromady s cikánem, se kterým se chvíli hádá a miluje. THE END.
Je bez debaty, že hrdinka tohoto filmu je ještě mnohem větší magor, než hrdinka Bílé Masajky (s oblibou začne jen tak křičet a válet se po zemi) a z hlediska děje je film vlastně zcela o ničem, ale i když tyhle extrémně citové příběhy nemám moc rád, musím uznat, že Transylvanie je celkem okouzlující. Především tím, jak zachycuje život obyčejných cikánů a atmosféru jejich kraje - lépe než mnohý dokument. Samotní herci a děj už tak zajímaví nejsou.
Ostatní premiéry týdne
Neviděl jsem pouze film Sprejeři, který je - překvapivě - o amerických sprejerech.
Ve zkratce...
The God Who Wasn't There - Zdarma stažitelný film, dokazující, že Bůh neexistuje. Ledacos je v něm vyloženě trapné, ale je to zajímavá ilustrace situace v USA, kde musíte co nejkontroverzněji dokazovat, že Bůh neexistuje, místo abyste na někom jiném nechali, aby dokázal, že Bůh existuje.
Stanice Fox připravuje novou reality show, spočívající v tom, že jednu půvabnou dívku bude balit několik hezkých mužů a ona bude muset poznat, kteří z nich jsou gay! Samozřejmě, Japonci už jsou mnohem dál.
U příležitosti vydání videohry Scarface vymysleli její producenti originální reklamní kampaň: Dohodli se se stanicí MTV, která vysílá populární seriál "MTV Cribs" (ve kterém slavné osobnosti provázejí diváka svými luxusními sídly) a "natočili" (kompletně v CGI) epizodu s mladým Al Pacinem, který jako mladý Tony Montana provází díváky svým (současným) gangsterským sídlem (mluví ho imitátor). K vidění zde. Ale z technického hledicka nic úžasného, s pravým mladým Al Pacinem si ho asi nespletete.