Srbská režisérka Maja Milošová: Chtěla jsem udělat otevřený a upřímný film

Od začátku jsem chtěla udělat otevřený, přímý a upřímný film. Všechny jeho části měly být realistické, ukazovat emoce, problémy v rodině, sexualitu, násilí i to, co se odehrává ve škole. Hlavní linka je milostný příběh založený na sexu, ale ten jsem musela udržet na stejné úrovni jako cokoli jiného, nechtěla jsem mu dávat nějakou negativní emoci.

Otevřené sexuální scény působí ve filmu přirozeně, někteří srbští teenageři takhle žijí. Byla by velká lež, kdybych tohle vyprávěla a místo sexuálního aktu zabírala třeba hodiny na stěně.

Klip klade otázky a je o specifických problémech v mé zemi, i když je to univerzální příběh. Místa, která se ve filmu objevují, tak skutečně vypadají, lidé se stejně oblékají, poslouchají stejnou hudbu. Je věrný realitě a vím, jak složité je promítat díla o takových problémech.

Filmy nemohou změnit svět, ale mohou mít vliv na ty, kteří jej ovlivnit můžou. A až si všichni začneme pokládat palčivé otázky, snad se s nimi dokážeme lépe vypořádat. Pro mě bylo zajímavé v Srbsku sledovat, jak lidé budou reagovat. A mám radost, že to, co viděli, se jim nelíbilo. Klip není pohádka.

Lidé ve východní Evropě mají extrémně mnoho sociálních problémů, z nichž je složité se vymanit. Pro mě jsou žhavá sociální témata stejně jako vztahy mužů a žen inspirující a svými filmy se s nimi snažím nejen vypořádat, ale také některé věci lépe pochopit.

Film jsme připravovali dlouho, od počáteční myšlenky až po dokončení uběhlo šest let. Byl to proces. Pro mě bylo nejdůležitější nikoho nesoudit, ale udělat upřímný film. A to chtělo čas stejně jako připravit se, protože nejsem součástí té generace. Musela jsem mladé lidi kolem patnácti let poznat, udělat si podrobný průzkum. A hlavně si k nim najít vztah.

Hovořila jsem se stovkami mladých lidí během čtyř let, nejen během castingů jsem se ptala na intimní věci a na všechno kolem, na jejich zkušenosti a zážitky. Chodila jsem s nimi ven se poflakovat, to bylo důležité, abych se vyhnula ironickému odstupu. Během příprav jsem si uvědomila, v jakých žijeme extrémech, jaké násilí vídáme v médiích. Ale nevíme, co je pod povrchem.

I když sebeničení a destrukce jsou vlastní každé mladé generaci, je znepokojující, že společnost, v níž žijeme, je plná tabuizace emocí. Máme pocit, že žijeme ve svobodném světě, kde nejsou žádná tabu a kde můžeme mluvit o čemkoli. Problém je, že mluvíme o všem kromě emocí.

Korektní je rozebírat ideály, civilizační problémy, politiku, hlavně věci nálepkovat a označovat tohle za dobré, jiné za zlé. S emocemi je to komplikovanější. A generace, která vyrůstá v takové společnosti, je tím hodně poznamenaná.

V jednom hereckém kroužku. Od prvního momentu, když jsem ji uviděla, jsem se do ní zamilovala. Když jsme začali natáčet, nebylo jí ani patnáct, ostatní byli podobně staří. Mladí jsou vesměs neherci, ale pocházejí z prostředí svých postav. Původně jsem chtěla film dělat s lidmi kolem osmnácti, ale nesedělo by to, protože tihle mladší jsou jiní a rozumějí lépe tomu, o čem můj film je a co se tam děje.

Práce s nimi byla požehnáním. Stýkali jsme se čtyři měsíce a dost jsme se poznali a stali se z nás kamarádi. Věřili jsme si, improvizovali jsme a byla to sranda. Vytvářeli postavy úplně rozdílné, než jsou oni sami, byla to hra. Každý do toho dával maximum, protože měl pocit, že je důležité takový film udělat. Stala se z nás semknutá armádní jednotka, věděli jsme, za co bojujeme.