Režisér Robert Sedláček: Chtěl bych zanechat zprávu, že jsem viděl, v čem žiju

Já jsem si ho nevybral, prostě jsem do toho vplynul. Nikdy jsem nikam nesměřoval, teprve teď v posledních třech čtyřech letech si začínám uvědomovat, že někam cíleně jdu. V 80. letech jsem dělal helfra na stavbě, byl jsem ztracen na průmyslovce, která mě vůbec nezajímala.

Na gympl, na který jsem chtěl jít, mě z ideologických důvodů nepřijali. A to byla taková frustrace, která ve mně pohřbila víru ve spravedlnost, ve společnost – na všechno jsem se vykašlal a byl jsem unášen proudem.

Když jsem začal studovat dokumentaristiku, můj život uspokojovala zvědavost, ale začínám se o sebe bát, protože cítím, že jsem v posledních měsících méně zvědavý, jako by mě přestávali zajímat lidi. Začínám se stahovat do sebe a přemýšlet nad tím, co jsem kde řekl. A to je pro tvůrce nebezpečné.

Na FAMU jsem přišel jako redaktor a velmi brzy jsem zjistil, že všechnu svoji sebejistotu, kterou jsem získal, si můžu strčit někam. Ta škola mě úplně přerovnala. Dostal jsem tam základy řemesla, nikdy třeba nezapomenu na Martina Vadase – vtiskl mi řemeslo, přesnost, byl to první člověk, který mi řekl, že tvorba není náhoda, že je to kázeň. A opravdu klíčové bylo setkání Sommerová-Vachek.

Oběma vděčím za osobní přístup, Olga Sommerová mi hodně pomohla pochopit potenciál, který v sobě mám, a Vachek mi dodal odvahu zkoušet ho používat jinak, než se očekává. Sommerová je chytrá ženská, od ní jsem se naučil, že když si něco myslím, mám si za tím i stát.

A Karel Vachek mě naučil snášet výsměch, že není slabostí dát najevo nejistotu, což je velmi důležité pro tvorbu, ale nevím, jestli do života.

Hraný film je v apelování na emoce schopný se často dostat dál než dokument. To je můj věčný spor, jaká forma filmu je intenzivnější, nemám ho vyřešený, na to ze mne nedostanete jednoznačnou odpověď. Každopádně když přemýšlím o filmu, v hlavě mi především nabíhají dokumenty, ty klusákoviny, remundoviny, vachkoviny… a teprve až potom hraný film.

Nejdůležitější pro mě byla 90. léta, což byla úžasně překotná doba, kdy se hlavně do důležitých struktur nalili noví lidi, třeba i takoví nýmandi jako já… To dneska už není, hlavní proud už zase ovládá manažery důsledně vyselektovaný průměr, jehož heslem je – hlavně žádné experimenty. Tehdy to byla přelomová doba, praskaly ledy. Pro společnost to bylo třeba blbý, ale pro tvorbu skvělý.

Problém dnes je, že doba je šedivá, nejen u nás, ale všude na Západě. Nic se neobjevuje, proti ničemu se nebojuje, jenom se přetřásá stokrát omleté.

Jenže umělý radikalismus a proradikalismus nejsou řešení, to jsou směšné manýry. Jako umělec musíte nějakým způsobem poznat étos doby, vstřebat ho do sebe. Teď jsem někomu říkal: Kurňa, jestli my teď nežijeme v takovém „biedermeieru“, jsme vším přežraní, jsme debilní klikací kultura, kde nikdo nevydrží deset minut mlčet.

Když člověk mlčí, většina lidí začne být nervózní. To znamená, že film se zastaví, jenže lidé dnes potřebují pořád běh, neklid. To je naše přirozená vlastnost – válka, zabíjení, sex, zrady, velké pravdy, kolektivní euforie… Lidé potřebují život jako běžící film, a když ho nemají, což je teď, směřují k nějakému obrovskému průšvihu. Cítí přetlak, když ztratili pocit, že žijí nějaký velký příběh. V Londýně už to začalo.

Moje největší frustrace je, jestli teď nežiju v tak nezajímavé době, která nemá pro budoucnost příliš co inspirativního říct, že ať dělám cokoliv, jsem stejně jen takový trucující Troška, zapšklá biedermeierovská figurka, protože mentalitu své doby prostě překročit nedokážu. Chtěl bych tady po sobě aspoň zanechat zprávu, že jsem viděl, v čem žiju, že jsem viděl sám sebe a snažil se prostě vzepřít.

Dvacetiletí se zamyslet? To je sci-fi. K myšlení musíte dospět dlouhou a bolestivou cestou. Ostatně napsal to Otega y Gasset: Mládí nepotřebuje důvody, stačí mu záminky. Mládí je silné v emocích, ať to jsou básníci, hudebníci, nebo umělci okamžiku; tam se můžete spolehnout, že to jsou svěží věci. Bojím se, že mladí nemají co říct, protože nic neprožili. Vysoká škola je záchranný polštář proti nezaměstnanosti, protože co jinak s lidmi nadupanými sexem a potřebou vysmát se světu rodičů.

Ve dvaceti ničemu nerozumíte, ale víte všechno a chcete všechno! A z toho plyne sebevědomí mládí, které dokáže nemilosrdně, přesně a krutě popisovat, co vidí, ovšem bez toho, aby chápalo svoji roli a spolupodíl na tom všem.

Hnalo, ale nějak mi dojíždí. Dokonce jsem nedávno na filmovce v Uherském Hradišti zjistil, že už mám nějaké nálepky a skalní fanoušky, což je hrozné. Je to klec, železná koule na noze. Fanoušci už budou něco očekávat, ale já je zradím. To je můj program.