Článek
V dětství jste si zamilovala zvuk violy da gamba. Pokud by vás nějaké dítě požádalo o radu, doporučila byste mu právě tento nástroj?
Rozhodně ano. I v sirotčinci, do kterého chodil učit hrát Vivaldi, začínaly děti hrou na gambu. To aby se naučily stupnice a zacházení se smyčcem v pohodlné pozici. Později mohly snadněji přejít na složitější držení houslí.
Skvělé je, že gamba má mnoho velikostí. Sopránová je pro děti, tenorová pro teenagery a basová pro dospělé. Ten nástroj umožňuje mnohé, třeba hrát melodie v širokém tónovém rozsahu nebo akordy jako na kytaru.
Existuje spousta repertoáru. Téměř jakákoli hudba se dá zaranžovat pro gambu. A skvělých sólových skladeb máme od sedmnáctého do devatenáctého, ale i ve dvacátém a jednadvacátém století mnoho. Zní vřele, zemitě a uklidňuje. Je krásné cítit její vibrace.
Jaké hudební zážitky vás nejvíc formovaly?
Rozhodně návštěvy kostelů s mým otcem a varhanní hudba, kterou jsem v nich slyšela. Zvuk velkých kostelních varhan a všechny jeho barvy mě ovlivnily, stejně jako to, že jsem prolézala kolem nich a studovala proporce a materiály píšťal, které tvoří zvuk.
Neustále jsem také s někým hrála a zpívala. Se svou nejlepší kamarádkou, jež hrála na violoncello, jsme přehrály všechny madrigaly, které jsme našly. Já zpívala soprán a hrála tenor a ona zpívala alt a hrála bas. Takto jsme trávily čas od našich deseti do třinácti let.
Specializujete se na hudbu od sedmnáctého do osmnáctého století. Skládáte také vlastní skladby, improvizujete?
Improvizuji hodně a v různých stylech. Podle toho, s kým zrovna hraji. A protože se považuji za intuitivního amatéra, občas to jde samo od sebe. Takřka nikdy si ale nedělám zápis toho, co vymyslím. Myslím, že nejlepší nápady jsou ty jednorázové.
Hrála jste ve filmu Happy End rakouského režiséra Michaela Hanekeho. Přála jste si vyzkoušet herectví?
Haneke si mě do té role přál. Kontaktoval mého agenta a poslal mi scénář. Zdálo se mi, že jsem na tu roli stará, ale on zařídil, abych přiletěla do Paříže a mohla se zúčastnit castingu. Zkusili jsme pár záběrů a on se rozhodl, že jsem ta pravá. Bylo to pro mě fascinující, hrála jsem navíc sama sebe. Byl to skvělý a jedinečný zážitek, hodně jsem si to užila.
Na jaký nástroj vás v Praze uslyšíme hrát?
Zahraji na svůj aktuálně nejoblíbenější nástroj, který vyrobil Mathias Albani v roce 1686. Jeden starý muž si přál, abych ho dostala, odkázal mi ho v závěti. Byl na mnoha mých koncertech a vždy ho zajímalo, proč nemám žádný původní nástroj.
Prozradila jsem mu, že jsem si ho prostě nemohla dovolit. Za pár let zemřel a jeho žena mi tu violu předala. Cítila jsem se jako v pohádce. Dodalo mi to inspiraci a energii pro další objevování hudby. Je samozřejmě i velký závazek, že mohu hrát na tak starý nástroj, který tu bude znít i tehdy, až tu nebudu.
Proč je pro vás přitažlivá stará hudba?
Dobrá hudba je prostě dobrá hudba. Nezajímá mě, jak je stará nebo nová. Jistě je ale potřeba porozumět kontextu, ve kterém vznikala, aby ji člověk mohl přenést do současnosti. Nicméně pokud mají lidé emoce a uši, může se jich dotknout.
Občas se to stane o to víc, když to nečekáme nebo posloucháme hudbu, kterou neznáme. Najednou nás osloví. Díky hudbě rosteme, má takovou moc. Poslechnout si koncert je skvělý způsob, jak čistit svou duši. Je to jako meditace, trávíte čas jen s hudbou.
Nepotřebujeme k tomu nic, jen prostor. Hudba je tu jen pro daný moment, rozveselí nás a pak zmizí. Někdy s vámi zůstane vzpomínka, jindy je opravdu pryč.
Co máte na své práci nejraději?
Všechno. Hudbu, kolegy, svobodu nedělat každý den to samé. Také ráda učím mladé lidi, ukazuji jim, jak se vyrovnat se svými nedostatky. Jen cestování je s věkem náročnější, trávit čas ve vlacích už není tak lákavé. Létání se vyhýbám, kdykoli to jde.
Přesto je být součástí velké světové hudební rodiny výsada. V životě i hudbě se ráda učím a doufám, že to budu dělat do konce života.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Why not here: Music for two Lyra Viols - Hille Perl & Friederike Heumann [CD]