Článek
Proč je tématem letošního Fresh Film Festu manipulace?
Po první tematizaci nesoutěžního programu před dvěma lety se dospělo ke shodě, že vždy musíme volit taková témata, která jsou živá a mají blízko k filozofii festivalu i k tomu, co považujeme za fenomén ve velmi blízkém kontaktu s cílovou skupinou našich diváků. A „manipulace“ takovým fenoménem bezpochyby je. Právě audiovizuální kultura silně ovlivňuje, pokud přímo nevytváří, názorové spektrum mladých lidí. Náš programový výběr chce alespoň dílčím způsobem tento fakt připomenout.
Do jaké míry bylo těžké toto téma naplnit?
Nemyslím, že by to bylo nějak zásadně obtížné. Filmů, které manipulují, jsou pod vlivem manipulace nebo ztvárňují manipulaci jako téma, je jistě víc než dost. Šlo pouze o to domluvit se, zda se soustředíme na jednu oblast nebo se pokusíme uchopit téma v rozdílných formách a zcela odlišných oblastech.
Rychle jsme dospěli k rozhodnutí ukázat zvolené téma v rozdílných variacích – ať výběrem tvůrců, pro něž je manipulace celoživotním tématem, jako je například Peter Watkins, či připomenutím fenoménů, které v nedávné minulosti či horké současnosti hýbaly veřejným míněním – WikiLeaks nebo seriál 30 případů majora Zemana.
O které dílo jste k tomuto tématu stáli nejvíce?
Jsme rádi, že se nám podařilo sehnat Myslící moře, a to i s účastí režiséra Gerta de Graaffa, který po projekci plánuje rozsáhlejší přednášku o přípravách natáčení tohoto snímku. Na poslední chvíli se do programu dostal i snímek Playing Ponette, který odkrývá a prozrazuje režisérovy možnosti ve vedení dětského herce. Mrzí nás snad jen fakt, že vzhledem k nedostupnosti některých práv nemůžeme promítat více titulů od Petera Watkinse.
Jaké snímky byste doporučil?
Snad všechny od Watkinse, který u nás překvapivě ještě nikdy neměl ucelenou přehlídku. The War Game, Punishment Park nebo The Journey stojí za zhlédnutí. Ze soutěžní sekce je zajímavým počinem snímek Palaces of Pity dvou mladých režisérů, kteří se převážně pohybují ve vodách videoartů a experimentálních video instalací. Za zmínku stojí i film Easton’s Article, nízkorozpočtová sci-fio počátcích internetu, která by se dala přirovnat k filmům jako Primer nebo Pí.
Těším se i na promítání první Hanekovy verze Funny Games z filmové kopie či na westernovou techno exhibici v podání Vincenta Galla ve snímku The Legend of Kaspar Hauser. Doporučuji všechny filmy vytvořené naším porotcem, režisérem, ale především nejvýraznějším kameramanem své generace Jodym Lee Lipesem.
Který film vás nejvíc překvapil?
Vizuálně určitě The Secret Society of Fine Arts, jenž se skládá pouze z jednotlivých fotografií, které však byly postprodukcí rozhýbány. Je to originálně vytříbená filmová řeč. Překvapením byl pro mě také snímek Vzpoura od Mathieu Kassovitze, u jehož filmografie jsem měl pocit strmě klesající tendence, ale najednou tu máme velkolepé moderní válečné drama, které vás od prvního záběru přesvědčí o nesporném režijním talentu.
A nemohu nezmínit i zakončovací film festivalu, snímek Wrong Quentina Dupieuxe, po jehož debutu se jedná spíše o potvrzení kvality. Nic tak vtipně originálního v kině letos neuvidíte.