Článek
Na rozdíl od Stavovského divadla při koncertu Astillera, sedmičlenného souboru hrajícího velice útočnou verzi tzv. Nového tanga, Einaudiho koncert přenesl posluchače do jeho vnitřního světa. Ten tvoří melodické, byť trochu jednotvárné vlastní skladby.
Einaudi pochází ze slavné italské intelektuální rodiny (dědeček Luigi byl prvním italským prezidentem) a přemýšlivost i niternost jsou jeho skladbám vlastní. Někdy bývají označovány za minimalistické a celovečerní koncert zpočátku určitou monotónností posluchače zarazil.
Navíc Einaudi postrádá Nymanův smysl pro rytmus. Variační práce s melodickými nápady odlišnými od tradice italské pop-music ale posléze posluchače přitáhla a odhalila Einaudiho kouzlo. V Praze předvedl hlavně hudbu z alb Una Mattina a Divenire a po ovacích publika dvakrát přidával.
Dramaturgicky vyvážená přehlídka
Letošní ročník festivalu přinesl deset koncertů ve třech různých řadách a dramaturgicky nezklamal.
Vedle vrcholného večera s jazzovou zpěvačkou Cassandrou Wilsonovou dovezl do Prahy houslistu Gila Shahama i tak netradiční programy, jako večer se švýcarskou alpskou vokální hudbou, celovečerní dílo Heinera Goebbelse Černé na bílém či „konfrontační“ koncert dvou interpretačních stylů staré hudby s Milanem Turkovičem.
V dalším ročníku by organizátoři měli omezit počet koncertů v sále Rudolfina, který se stal festivalovým centrem. Mnoho akcí v něm nevyznělo dobře díky akustickým problémům – sál klasické hudby se nehodí pro jazzové koncerty či recitační večery (viz večer s Michalem Yorkem).
Měli by též omezit počet koncertů bez přestávky, jenž se letos velice rozmohl a diváky dost limituje. Nelze zapomenout, že koncerty jsou také společenskou událostí.
