Článek
„Soudí tebe, soudí Krista. Nechť Bůh zůstane s právy žen,“ opakoval americký raper Kendrick Lamar stále dokola v závěru své show. Po tvářích a bělostné košili mu při tom stékala krev. Na hlavě měl trnovou korunu stejně jako na přebalu aktuálního alba Mr. Morale & the Big Steppers.
Zatímco na nahrávce se snaží zbavit aury spasitele a morální autority rapu, jíž mu přiřkli fanoušci, na největším pódiu Glastonbury korunu neodložil. Místo toho odešel z pódia před ohlášeným koncem, zaskočené publikum očekávalo pokračování.
Křesťanský podtón finále v protestanské Anglii a pohanském Somersetu moc nerezonoval, fanoušci ale hlasitě ocenili slova na adresu nedávného zrušení práva na potrat nejvyšším soudem USA. Na lidskoprávní rétoriku lid glastonburský slyší.
Lamar ke svým písním i deskám přistupuje jako k dramatickým kusům, je stejným dílem raper, herec a režisér. Stejně pojal své vystoupení v Glastonbury, v němž vedle precizního rapu hrála prim výrazná choreografie a gesta. Instrumentální podklady zněly kompletně z předtáček, přesto disponovaly razancí živě hudby. Pětatřicetiletý raper ani na moment nevypadl z role, neusmál se, nezažertoval.
Hip hop v jeho podání není hedonistická kratochvíle ani chvástání. Je to drama života plné metafor, přesto dokáže oslovit masy. Vystoupení na Glatonbury dokázalo, že takový koncept obstojí i naživo.
Co se počtu návštěvníků týče, neděli si pro sebe ukradla osmasedmdesátiletá Američanka Diana Ross. Ve čtyři hodiny byly louky nad Pyramidou přeplněné, pořadatelé schválně nechávají čas vyhrazený legendám bez větší konkurence. Na pódiu nakráčela v pompézní, bílé róbě, refrén úvodní písně I’m Coming Out sborově zpívali i lidé nahoře na kopci, cirka tři sta metrů od pódia.
Diana Rossová rozezpívala publikum.
V programu větších pódií bývají bílá místa, takzvané tajné koncerty. Letos jich bylo kolem třiceti. Jméno oznámí pořadatelé na poslední chvíli, v neděli „nečekaně“ zahrál George Ezra. Ještě větším lákadlem pak byl odpolední koncert Jacka Whitea. Jeho přítomnost osadila kopce kolem scény nazvané Park Stage lidmi, louky ve finále rozezpíval hitem Seven Nation Army. Britové tu melodii umí. Udělali si z ní pomyslný chorál a jako na fotbale v ní skandují jména svých hrdinů.
Pro dokreslení hektičnosti festivalu: Fontaines DC odehráli syrový set, při kterém baskytarista mlátil nástrojem o zem do rytmu, místo aby na něj hrál. Hřmotu následně kontrovala píseň The Couple Across the Way, jíž zpěvák přednesl jen se smyčcovým triem. Zpěvačka australských Amyl and the Sniffers běhala po pódiu jako ztřeštěná a kopala do vzduchu. Ve zlatých šatech se válela po zemi, plivala, pod pódiem se dala do tance s postarším členem ochranky, publikum nechala ohmatat její bicepsy.
Glastonbury nabízí změť rozličných výjevů, jejichž společným jmenovatelem je hudba, možná i oslava života. Po dvou pandemických letech se festival vrátil v plné síle, odhadem bylo na místě víc lidí než minulý ročník, takže více než dvě stě tisíc.