Článek
Součástí třídenního hemžení jsou však četná divadelní představení, kabaretní scénky a performance, cirkusové a žonglérské výstupy, výstavy, taneční zábavy, dále pestrá nabídka vyžití pro děti, indiánské městečko a samozřejmě kulinářské hody se specialitami z celého světa.
Chladní Oasis a milá vzpomínka Magic Bandu
V kopcovité krajině jihozápadní Anglie poblíž jinak menšího a poklidného městečka Glastonbury a vesničky Pilton vyrostlo pro víkendovou slavnost 25. - 27. června samostatné festivalové město se 150 tisíci dočasnými obyvateli.
Většina z nich bydlí ve stanech. Korzují mohutnými koridory lemovanými jedním stánkem za druhým mezi 13 hlavními scénami a množstvím menších vedlejších pódií. Hudba však samozřejmě zní i z miliónů reproduktorů nebo z chobotu pojízdného dýdžejského vozidla ve tvaru slona.
Centrálním pódiem je Pyramida, která nabídla zajímavé Bright Eyes s prokomponovanou hudbou s harfou, trubkou a hobojem, výbornou PJ Harvey s přitvrzeným a zdrsnělým rockovým šansonem, rádoby hvězdné Oasis, kteří jako by byli právě vnitřně rozhádaní a svůj chlad a rozpaky přenesli i na publikum, dále stařičkého, ale stále čilého soulového barda Jamese Browna i našeho dobrého známého z Prahy Paula McCartneyho, pro kterého bylo Glastonbury poslední zastávkou turné. Koncert se od pražského programu nelišil, měl však mnohem energičtější spád a jistější zpěv.
Další pódia se jmenují Other Stage pro alternativnější mladší kapely (například Keane - melodický britpop bez kytar s výrazným zpěvákem, či strojový pop punk skupiny Franz Ferdinand), Jazz World pro žánrové odbočky včetně latiny a funku (brazilští Da Lata s rychlými, zvukově hutnými písničkami v portugalštině), Taneční stan s nostalgií za diskem 70. let i s překvápkem v podobě Fat Boy Slima), dále Nový stan, Akustický stan, Avalonský stan a další a další.
Do Glastonbury zavítal i Magic Band, Beefheartova kapela, kterou vloni vzkřísil bubeník John "Drumbo" French. Aby se sám stal novým frontmanem, najal na bicí nástroje Michaela Traylora. Další muzikanti se dříve v Magic Bandu míjeli: kytaristé Gary Lucas (v kapele byl v letech 1979-83), Denny Wally (1975-77) a baskytarista Mark Boston (1968-74), ale na souhře to nebylo znát. Miloučká vzpomínka.
Teenageři oživili beatlemánii
Ukázalo letošní Glastonbury nějaké trendy? Nic vyhraněného. Základním dojmem je pocit určité retrospektivy. Mnoho i mladších britských kapel stále rozvíjí melodický kytarový rock až pop, navazují na Beatles či Eltona Johna a vytvářejí nové a nové variace, tu zdařilé více, tu méně. Taneční hudba přešlapuje na místě.
Anglickým teenagerům, kterých na tomto nadžánrovém festivalu byly desetitisíce, je to fuk. Nezabývají se tím, co je in a co ne. Zaujme je to, co umí interpret prodat svým umem, šarmem i sex appealem. Pak to může být i "oldschoolové" rhythm & blues se soulem šestnáctileté zpěvačky Joss Stoneové, která účinně kombinuje roztomilost s razancí a nasazením, či jazzový mainstream s klavírní baladickou poetikou dvaadvacetiletého zpěváka, klavíristy a kytaristy Jamie Culluma, který svou suverénní virtuozitu propojil s výbušnou a nápaditou podívanou, při které skáče po desce klavíru i klaviatuře, bubnuje do klavíru shora i vleže odspodu.
Mladí muzikanti se spontánním přirozeným chováním na jevišti dokáží u svých vrstevníků vyvolat nadšený zájem takřka na úrovni beatlmánie. Vedle sebe tak fungují nejrůznější starší i nové hudební směry a styly v celé své naléhavosti. Festivalové prostředí jako v Glastonbury je sympatickým kulturním Babylonem, ať již svítí sluníčko či prší.