Festival Colours se rozběhl na plné obrátky

Od pěti odpoledne uvedl Cirk La Putyka v divadle Gong své představení Risk. V 18:30 pak začaly hrát první dvě skupiny - slovenský ska-reggae soubor Polemic a polská Orkiestra św. Mikolaja, velmi citlivě obohacující polský folklór o prvky etnické hudby z dalších zemí. Střídmě byla využita i jazzová improvizace, ani ta však folklór nepřipravila o jeho charakter.

Po slavnostním zahájení, kdy ředitelka Zlata Holušová vyzvala posluchače, aby mysleli na zraněného Michala Hrůzu, spustil svou divokou show francouzský industriální soubor Les Tambours du Bronx. Sedmnáctičlenná parta diváky vrátila do dob, kdy industriál byl vzpourou proti stávající hudbě, a ne efektní módní koření, jak jej později zužitkoval soubor Stomp. Zarputilost ale vedla k monotónnosti a energie vzteku se ne vždy přenesla do publika.

Své kvality potvrdilo syrové goticky temné alternativní country Slim Cessna´s Auto Clubu, které představovalo vrchol prvního dne. Kapela nic nepředstírá a hraje s neuvěřitelným nasazením, přitom jí však v drsných písních o zločincích a hříchu nechybí nadhled. Souboru se dařilo navazovat i kontakt s publikem, už v první písni hlavní protagonisté zamířili do publika a v závěru se k němu vrátili.

Slim Cessna současně udal jeden z tónů večera, protože k tradicím americké hudby se po něm vracel i Seasick Steve. Jeho pojetí bylo méně sofistikované, bylo patrné, že má blízko k scéně pouličních muzikantů, což bylo patrné i z jeho zjevu. ZZ Top jsou proti němu nafintění frajeři. Steva v lacláčích by bylo lehké si splést s tulákem, co jezdil na střechách dobytčáků.

Hudebně však vycházel ze stejných country bluesových kořenů, tentokrát více z přímočarého boogie. A jako raní bluesmani hrál za doprovodu bubeníka na vše, co bylo k dispozici, jednu kytaru, jednostrunnou, měl z valchy, další, čtyřstrunnou, z karburátoru. Ve svém experimentátorství měl blízko k Eugenu Chadbourneovi.

Nechyběla ani world music, kombinace balkánské dechovky a alžírského raï nabízeli Fanfaraï.

Méně přesvědčivé už byly kapely bližší mainstreamu, Shaka Ponk byla postmoderní směsí všeho od hip hop a funku přes rock a osmdesátkovou elektroniku až po riff Metalliky nebo postupy Madonny. Hloubka tomu však chyběla.

Trošku jednokolejná byla i hlavní hvězda prvního večera MGMT, kteří byli až příliš ponořeni do psychedelického písničkářství 60. let. Sice se hlásí k Spaceman 3, ale v jejich tvorbě bylo slyšet hodně rané Pink Floyd, jenomže jim chyběla genialita Syda Barretta, ostří Velvet Underground i nadhled Davida Bowieho. Znovuobjevovat objevené před půlstoletím bez výraznějšího dalšího obohacení je trochu málo, i když hlas byl jímavý a aranžmá stylová.