Felix Holzmann žije dál v Davidu Šírovi

Pruhované tričko a pracovní plášť ze „sekáče“ - 170 Kč. Kus červené látky z galanterie na šátek kolem krku - 15 Kč. Černé kulaté brýle s tlustými obroučkami - 50 Kč v obchodě s ptákovinami. A ještě neodmyslitelný hnědý klobouk tralaláček, který stál nejvíc - 580 Kč v předraženém pražském krámku se suvenýry.

„Když jsem k tomu všemu přidal staré kalhoty z vlastního šatníku a navlékl se do toho, jakási podoba tam přece jen byla. Pojďme to tedy zkusit,“ řekl si před patnácti lety David Šír.

Něco málo přes 800 korun stačilo k tomu, aby se proměnil v legendárního komika Felixe Holzmanna (1921-2002). Samozřejmě jen podle vizáže, protože herecký talent, podrobná znalost jeho scének a schopnost vystihnout jeho osobitý projev jsou věci, které si za peníze nekoupíte.

Tehdy v létě 2007 to byl zrovna rok, co přijel z Jihoafrické republiky, kde s rodiči strávil většinu dětství a celé dospívání. V Johannesburgu vystudoval konzervatoř, v hlavním městě Pretorii posléze herectví. Po návratu do rodného Česka toužil teoretické znalosti zúročit.

Snil o divadle, ale zatím učil na jazykovce angličtinu, kterou díky pobytu v zahraničí ovládal ještě o chlup lépe než češtinu. Jednou večer brouzdal na internetu a narazil na jakousi výzvu, aby nadaní lidé poslali video s tím, co umějí, a vysloužili si hlasy diváků. Davidu Šírovi to změnilo život.

Využil toho, že za ním zrovna přiletěl na návštěvu otec, a zeptal se ho: „Vzpomínáš, jak jsem v Africe předváděl Felixe Holzmanna? Myslíš, že by se to mohlo líbit?“

Otec se naučil text truchlícího pana Votočka, v bytě přeskládali květiny, aby budily dojem exteriéru, a natočili scénku Hřbitovní rozhovor, jeden z nejpopulárnějších dialogů Felixe Holzmanna a jeho nejčastějšího uměleckého partnera Františka Budína. Zazní v něm hlášky jako: „Votoček, Votoček, počkejte… Nejste vy náhodou takovej malej, tlustej, s brejlema?“ Nebo: „Starej Knap, chudák, ten měl krásnou smrt. Jednoho dne se vám ráno probudil a zjistil, že už nežije.“

Video syna a otce Šírových se stalo v soutěži na internetu jedním z nejpopulárnějších, ale David předpokládal, že tím to hasne. O několik dní později však volá neznámé číslo, nějaký pan Novák gratuluje zaskočenému herci k výkonu a ptá se, jestli toho nemá víc.

„Jestli vám mohu poradit, pokračujte v tom dál,“ říká. Pak si přisadí kamarádka herečka: „Ty vole, Davide, co jsi to dal na ten internet? Okamžitě si z toho udělej zájezdovku. Tohle lidi potřebujou!“

Davida Šíra to přiměje zabývat se myšlenkou, která ho nikdy nenapadla, ale která ho na druhou stranu přitahuje. Pochopitelně s respektem a obavou, zda se vůbec dokáže přiblížit úrovni svého vzoru. Ale jak už bylo řečeno, pokud k tomu měl někdo předpoklady, tak právě on. Felix Holzmann jej totiž provázel od dětství, byť na opačné polokouli.

Rodiče s pětiletým Davidem „stihli“ emigrovat ještě před sametovou revolucí, na jaře 1989. Otec odešel už dříve a pak přemlouval matku, aby všeho nechala a se synem jej následovala.

Ocitli se nejprve v Německu, po dvou letech se přestěhovali do Jihoafrické republiky. „Byl jsem malý, tak jsem nevnímal, proč zrovna tam. Otec byl strojní zámečník a dostal nabídku z německé firmy, jejíž majitel byl v Africe. Myslím, že měli nabídku i z Austrálie a že si tak nějak hodili korunou. Skončili jsme v Johannesburgu,“ popisuje David Šír, jenž má i dvě starší sestry z matčina prvního manželství. Maminka se nikdy pořádně nenaučila anglicky, proto se v Africe věnovala především péči o něj.

Kontakt s rodnou zemí si David v Africe udržel i prostřednictvím písniček, pohádek a jiných nahrávek. „Scénky Felixe Holzmanna byly jednou z mnoha kazet, které jsme tam měli. Asi mi ji dali rodiče, protože sami ho neposlouchali,“ vzpomíná. „Cestičku k němu jsem si vyšlapal sám. Úplně jsem si ho přivlastnil a zamiloval se do něj.“

Hltal i večerníčky nebo Dádu Patrasovou, ale jeho první životní láskou, jak prozrazuje, byla Iveta Bartošová. „Ještě před Afrikou jsem měl doma její elpíčko a pamatuju si, že v těch asi pěti letech jsem usínal a myslel na ni. A jednou jsem smrtelně vážně řekl mamince: Mami, kdyby byla Iveta Bartošová moje maminka, to by bylo…“

Dodnes si vybavuje, čím jej Holzmannovy scénky dokázaly chytit. „Ne všemu jsem rozuměl, ale fascinovalo mě, že když něco řekl, slyšel jsem burácení sálu, smích a potlesk za každou replikou. Nevěděl jsem úplně, co to znamená, ale pochopil jsem, že to, co řekl, se divákům strašně líbilo.“

Znalost textů nazpaměť mu v dospělosti přišla vhod, když sestavoval vlastní program. „Když jsem do toho šel, dá se říct, že už jsem měl scénky tak zajeté, že je stačilo jen oprášit. Celovečerní představení, kde jsou až na výjimky dva chlapi, znamená tisíce a tisíce slov. Naučit se takovou , kládu ‘ zabere nějakou dobu, ale já jsem se od první čtené zkoušky nemusel vůbec nic učit. To bylo příjemné,“ uvědomuje si.

Těžší to měl jeho jevištní partner. Na základě konkurzu našel svého Budína v herci Miroslavu Reilovi. „Ten se musel naučit každé slovo,“ podotýká David Šír, jenž v této dvojici absolvoval za uplynulých jedenáct let kolem 300 vystoupení v divadlech a kulturácích po celé zemi. Důsledně se přitom vyhýbá výrazu imitátor, protože pouze nenapodobuje hlas, nýbrž scénku jako takovou. Raději proto používá označení revival.

Když tehdy v Africe předváděl scénky pro pobavení rodiny, nenapadlo ho, že vlastně zkouší svou budoucí roli. Felix Holzmann mu obohatil i slovník, byť komikova mluva je značně hovorová a nespisovná, s výrazy jako bejt, vono, todlencto. „Mluví hovorově, nicméně ne vulgárně. Za celou svou kariéru nepoužil sprostého slova,“ vyzdvihuje David Šír češtinu, která podle jeho názoru hladí po duši.

Připomíná, že k typickému projevu Felixe Holzmanna patří nadměrné používání otázek a stoupání hlasem na konci věty, čímž i z oznamovací věty udělá tázací. „Místo ,tady leží kniha‘ by řekl třeba ,tady leží kniha, víte?‘ nebo ,tadlencta kniha tady leží, že jo?‘,“ uvádí pro příklad.

Ačkoli češtinu v cizině nezapomněl, přiznává, že pokud některá slova neslyšel od rodičů nebo z pohádek na kazeťáku, tak je prostě neznal. „Když mi bylo asi sedmnáct nebo osmnáct, sestra odněkud přišla a říkala, že tam byl dýchánek. Já jsem si myslel, že je to nějaké astmatické dítě. Chtěl jsem se zapojit do debaty, proto jsem řekl: Chudák. A ještě jsem si říkal, že to musí být malé dítě, protože dospělý by byl dýchán.“

Na roky v Jihoafrické republice vzpomíná v dobrém, považuje ji za krásnou zemi, nicméně s mnoha odlišnostmi oproti střední Evropě. Například centra ve velkých městech, která v Evropě bývají tím nejvíce atraktivním místem, jsou v Jihoafrické republice podle jeho zkušeností prolezlá špínou a kriminalitou.

„Neexistuje tam MHD,“ zmiňuje další rozdíl, „takže když chce jít patnáctiletý kluk někam pařit, nemá šanci se tam dostat, pokud ho neodveze máma. Pro černochy jsou tam černošské taxíky, do kterých by běloch nevlezl. Ani by mu nezastavily,“ popisuje.

K vývoji tamní společnosti je velmi kritický. Po desítkách let politiky apartheidu, kdy vládli běloši a panovala přísná rasová segregace, nastalo v 90. letech období prezidentství Nelsona Mandely, kdy bílí i černí v zásadě žili pospolu, což se projevovalo třeba i ve školách, které David Šír navštěvoval.

„S Mandelou ale odešel i sen, že si černoši a běloši budou rovni. Ta země nemá nic společného s demokracií a apartheid je teď obrácený -černoši můžou všechno, běloši nic,“ upřesňuje.

Do Česka se vrátil proto, aby si splnil sen o herectví. Přestože se uchytil u divadla a také jeho filmografie je pestrá, netají, že šlo spíše o menší role. Diváci ho mohli zaznamenat například v seriálu Vyprávěj, kde v prvních epizodách ztvárnil jednoho z přátel hlavní postavy v podání Romana Vojtka.

V poslední době jej láká scenáristika a režie a těší se na uvedení krátkometrážního snímku Partie, k němuž napsal scénář a v němž také hraje. Hlavní role v psychologickém dramatu s prvky thrilleru ztvárnili Miroslav Donutil a Lucie Vondráčková.

Životní rolí Davida Šíra je tedy alespoň prozatím revival Felixe Holzmanna, jejž nabízí jak v delší dvouhodinové verzi, tak v kratší pro večírky a slavnosti. Každý interpret má své největší hity, které musí pokaždé zaznít, a ani David Šír v tom není výjimkou.

„Včera, dnes a zítra,“ jmenuje na prvním místě scénku, ve které byla Holzmannovým partnerem Iva Janžurová. „Tu dáváme úplně na závěr. Málokdy taky vynecháme Ukulele, Kviz neboli Diváckou soutěž, klasikou je Rozvod, Svačina, Statistika,“ jmenuje.

K tomu, aby se mohl na jevišti jako Felix Holzmann objevit, musel nejprve získat svolení komikovy dcery Ireny Pettrichové. Ta byla zpočátku skeptická. V minulosti se na ni totiž obrátilo už víc takových zájemců - jí se ale nikdy to, jak otcovy scénky přehráli, nelíbilo. „Zkuste mě přesvědčit, že jste jinej a že vy byste mě nezklamal,“ cituje její slova, která mu dala naději.

Když paní Pettrichové poslal scénku natočenou s otcem, zavolala, že si ji pustila i s nevlastní maminkou (druhou manželkou Felixe Holzmanna) a že po důkladném probrání došly k závěru, že to má potenciál…

O tom, jak dobře si s komikovou dcerou sedli, svědčí i fakt, že když byl u ní jednou na návštěvě, postavila před něj zaprášenou růžovou krabici se slovy: „Na, vem si to. Proč to má navěky ležet ve skříni, kde se na to práší, když to můžeš uvést do života a dál dělat lidem radost, tak jako to dělával táta.“

Byly v ní originální rukopisy scének, které Felix Holzmann napsal, ale nikdy nebyly zveřejněny. „Novinky“, jako jsou Sportka, Lékař amatér, Ryba či Nádraží, čas od času zařazuje do svého programu.

Irena Pettrichová mu byla neocenitelnou pomocnicí i při napsání knihy Felix Holzmann - 100 + 1 let humoru, která nedávno vyšla. Popisuje jak život a kariéru komika, tak i příběh Davida Šíra a nabízí kompletní texty všech scének.

Čtenáře možná překvapí fakt, že byl Holzmann jakožto syn otce německého původu nasazen za druhé světové války v německé armádě. Brzy se však ocitl v ruském zajetí, kde si sáhl na dno. „Z toho mě mrazilo a záměrně jsem to dal na začátek knihy,“ říká David Šír. „V názvu má slovo humor a člověk očekává, že se hned na prvních stránkách bude válet smíchy, přitom mu spíš bude ouvej.“

Překvapilo jej i to, že vztah Holzmanna s Budínem byl jiný, než jak vypadal na jevišti. „Když ale máte dva profesionály, kteří si skvěle sednou na uměleckém poli, je naivní si myslet, že to tak bude i v zákulisí,“ konstatuje.

S oblíbeným komikem se sice nikdy osobně nesetkal, z vyprávění jiných ale ví, že mají leccos společného. Třeba neodbytnou sebekritiku po každém vystoupení. Když je při představení ticho a potlesk vlažný, další týden se tím užírá. „A naopak když jsou nadšení, tak kvetu. Naštěstí úspěchů zatím bylo daleko víc než neúspěchů.“

Od ledna příštího roku se po delší pauze vrací do stálého programu Divadla Semafor, a to i se speciálním hostem, jímž bude Lucie Vondráčková. Nacvičili spolu scénku Včera, dnes a zítra, kterou s úspěchem sehráli už při zářijovém křtu knihy.

„A slibuju, že toho s Luckou uděláme víc než jen tuhle jednu,“ říká herec, jenž považuje humor Felixe Holzmanna za nadčasový. „Některé scénky už nemají takovou odezvu, je jiná politika, jiné normy ve společnosti, ale 90 procent toho, co hrál, neztrácí na kvalitě,“ věří.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Felix Holzmann: 100+1 let humoru - David Šír