Článek
Alexandr Nikolajevič může v divadelním nebi spokojeně obtúlat Thálii. Eroticky to jiskří i v jeho realistickém dramatu, pozdržovaném carskou cenzurou jako průhledná kritika přežívajícího nevolnictví. Schovanky se totiž ujal Lev Borisovič Erenburg.
Etudy k zulíbání
Proslulý režisér petěrburského Nevelkého činoherního divadla vnesl do poklidného vltavského „voleje“ svěží vítr. O průvan se postaral absolventský ročník Vyšší odborné školy herecké a jeho pedagožka, někdejší šéfka moskevského Českého centra Vlasta Smoláková, které se podařilo Erenburga do Prahy přitáhnout.
Scény z venkovského života proměnili se Smolákovou v úchvatnou smršť, v rozmáchlý obraz ruské společenské neproměnitelnosti, to vše v portrétech poddaných uzurpátorské statkářky Ulanbekové (Michala Břízová), přísné a nelítostné ženy se zraněnou duší. Nenaplněné touhy z ní tryskají jako gejzír mařící štěstí lidí kolem ní.
Hlavní rekvizitou a metaforou Erenburgových charakterizačních skic je voda. Od ruské lázně vyšlehávající březovým proutím nečistotu až k řece; svůdné, ale plné komárů, bahnité, do lučin rozlité – nehybné skoro jako Vltava za hrázemi.
Režisér hercům vštípil smysl pro detail. Všichni mistrovsky zvládli mnohdy i obtížné protiúkoly. Každý z nich vnesl do příběhu invenční etudy, jejichž soubor je pak dokonalým divadelním obrazem nadějí a zmaru porobených.
Divák se potí s herci v lázni, odhání roj komárů, ubíjející do směšnosti milostnou scénu. S příživnicí Vasilisou (Věra Vodičková) prožívá opojení v kabátu správce Potapyče (Štěpán Coufal) dráždící její rozdychtěnou představivost, jako by to ruka chlapa byla.
K herecké dokonalosti
Samovar a vodka jsou dalšími ikonami téhož skupenství deptajícího hlavně zástupce maskulinní bezduchosti: syna statkářky Leonida (Jakub Albrecht), jejího oblíbence Gríšu (Ondřej Pšenička), písaře Negligentova (Filip Trojovský) a Potapyče.
Vzpoura se rodí v hlavince schovanky Nadi (Kateřina Sedláková), která se zamiluje do Leonida. Aspoň zpupnost klíčí v klíčnici Gavrilovně (Teresa Trnková). Jenom místy rezignace – pokojská Líza (Barbora Kolářová). S Firsem z Višňového sadu – do „toho velkého neštěstí“ (zrušení nevolnictví) zbývaly ještě tři roky. Asi jako dnes…